Před zraky boha hořkosti

Beskydsko není zrovna krajem s dlouhými horkými léty. Přesto se tam pivním zahrádkám daří. Tím spíš, když vedle znamenitě ošetřeného piva nabízejí báječnou domácí kuchyni.

Letos v červnu byla ve Frenštátu slavnostně otevřena v pořadí druhá Radegastovna - kmenová restaurace se jmenovaným pivem na čepu. Jmenuje se Za Vodou a navazuje na někdejší »palírnu«, která zde stála od roku 1968.

Je v údolí, na něž shlíží trochu podmračeným pohledem ten, kdo dal zdejšímu moku jméno, »bůh správné hořkosti«, jak si mu zvykli místní říkat, Radegast.

Zahrádka Za Vodou není nijak okázalá, má zhruba stovku míst na zpevněném povrchu před vchodem do kamenné hospody. Ovšem svým vzezřením zapadá do zdejší podhorské atmosféry. Hrubé dřevěné stoly, lavice zrobené z podélně půlených kmenů, zelené deštníky a nic víc.

Vlastně ano, je zde ještě dětské hřiště s pískovištěm a houpačkami. Vyrážejí sem totiž o letních podvečerech celé rodiny. Personál restaurace se jim potom snaží připravit tu nejlepší nabídku a výsostnou péči.

V něžné péči ženských rukou

Když počasí dovolí, hučí zahrádka šumem hovorů těch, kdo si po dlouhém dni přišli posedět, popovídat, pojíst. Ale hlavně »urazit« pár půllitrů svíravě hořkého piva. Toho zde nabízejí hned pět druhů - když počítáme i lihuprostý Birell.

Nejžádanější je ovšem desítka. Drsní horalé jsou totiž zvyklí proložit pivo tu a tam něčím ostřejším, »borovou« nebo slivovicí, která k němu pasuje nejlépe.

»Mazec« u stolů často dospěje do situace, kdy se zahrádka postupně změní v samoobsluhu. Servírky, hbité a pozorné, mají totiž co dělat, aby roznesly stále rostoucí množství jídel, objednávaných přímo úměrně k vypitým pivům s výrazně digestivním účinkem.

»Zdejší mužští jsou pořádní chlapi, přes den velmi tvrdě pracují. A protože mnohdy nemají ani čas na pořádný oběd, dohánějí to večer následně u nás. Pak to ovšem není o utopencích, "tlačenici" nebo jiných drobnostech, chlapi si žádají plnohodnotnou, pořádně vydatnou krmi,« vysvětluje paní Marcela, která ze své kuchyně zásobuje hladové hosty dobrými pokrmy.

Servírky, obtěžkané horami talířů, »po střechu« naplněných řádnými, zdaleka vonícími porcemi poctivého domácího jídla, jsou toho nejlepším svědectvím.

Když později »krmení« ustane a situace se zklidní, samoobsluha skončí, obsluhující ženy bez problému zvládnou zanést i nápoje.

I když to není žádná procházka, v soumraku nad horami, od nichž zavane stále ještě teplý letní větřík, chutná pivo po vydatné večeři znamenitě.

Jak by také ne, vzorně ošetřené, na čárku přesně vychlazené, navíc pozorně a s úsměvem servírované, kdo by odolal!

Nezbytná »čepice«

Návštěvníky, krom těch místních, možná zarazí jedno. Když se před nimi objeví sklenice piva, lhostejno jakého, upoutá vzhledem, v českých krajích stále méně vídaným. Každá se totiž pyšní kopcem pěny vysokým téměř jako nedaleký Radhošť.

Zatímco já jsem ji pokradmu sfoukával pod stůl, místní pijáci do ní nadšeně nořili ústa i nosy. A po napití blaženě s hlubokým povzdechem stírali ze rtů smetanově bílé kníry. K tomu má vysvětlení paní Elen, sympatická žena majitele, která se velice často za výčepem otáčí.

»S vašimi hladinkami, plnými "céóčka", by mě naši mužští za-hnali. Tady se pivo čepuje pěkně zvolna, nadvakrát, aby oxid mohl odvětrat. A čepice pěny, někde jí říkají "koblížek", ta musí být. Bez ní je zle,« říká výčepní.

»Možná i proto jsem neměla moc štěstí při oblastním finále soutěže Pilsner Urquell Master Bartender, kde mě výčepní "hladinkáři" předstihli. Ale nic to nevadí, jsem ráda, že našim hostům chutná pivo i s čepicí,« dodává.

Chutná. A znamenitě, to mohu potvrdit. Ovšem, aby bylo jasno, paní Elen umí vystřihnout i hladinku, nad kterou se srdce směje. Jen jí své přání musíte včas sdělit a nic nedbat na to, že si vás místní konzumenti prohlížejí s podezřením. V jejich pohledech jako by zněla slova: »Kdože si to nechá tak pokazit naše skvělé pivo!«

Šťastná volba majitelova

Lumír Formánek, majitel restaurace, vsadil na rodinnou tradici, navíc i na ženský fenomén. A jak se zdá, sázka na manželku Elenu za pípami, rozvážnou Renatu na place, kterou nerozhází ani ten největší »šrumec«, nebo paní Marcelu v kuchyni se vyplatila.

Kuchařskými magnety jsou vedle osvědčených, podomácku připravovaných hotovek třeba mexická kapsa nebo azu po tatarsku. Když se pak k tomu přidá i »srdcařský« přístup personálu, potom taková lapálie, jako je pošmourné nebe, neznamená tolik.

Navíc vše se děje v poněkud mystické atmosféře, dané přítomností pohanského boha, teď nevím, myslím, že úrody. Ten z vrcholu Radhoště shlíží přísným pohledem do údolí a bedlivě sleduje, zda nikdo s jeho jménem nešeredí. V případě zahrádky Za Vodou může být, domnívám se, spokojen.

Rozpačitá premiéra

Pokud mohlo být na premiéře letní zahrádky při Radegastovně něco trochu lepšího, potom asi počasí. Letošní léto úhrnem nestálo za moc, tím spíš pro provozování zahrádky.

Ovšem i v těch nemnoha dnech, kdy slunce pražilo jako na jihu, prokázala zahrada svou připravenost. Cyklisté, spousty turistů pěších, o večerech potom žízniví místní štamgasti, všichni byli spokojeni. Je pravda, že počasí nekoupíš, ale vstřícným přístupem, nasazením a péčí vpravdě rodinnou se dá jeho vrtochům čelit.

Finále na zahrádce Za Vodou se neslo v přívětivé náladě zdejších hostů. Napovrch drsné, trochu obhroublé, ale s ryzím srdcem. V náladě, která přemůže i občasnou nelibost náladového strážce Radhoště, projevenou mraky a deštěm.

Milan Ballík
spolupracovník redakce

Zahrádka Za Vodou není nijak okázalá, má zhruba stovku míst na zpevněném povrchu před vchodem.

Kuchařskými magnety jsou vedle osvědčených hotovek třeba mexická kapsa nebo azu po tatarsku.

Foto Milan Ballík: Na hladinku si ve frenštátské Radegastovně nepotrpí. Každé pivo musí mít pořádný »koblížek«.