Zámeček s jedinečným výhledem na pražské Staré Město nabídne »lidovku« i rafinované lahůdky

Když byl někdy za polovinou devatenáctého století otevřen Letenský zámeček, jeho autor Vojtěch Ignác Ullmann jistě netušil, jakým hitem se stane jeho zahradní restaurace. Do Letenských sadů od té doby proudí tisícovky Pražanů a výlet sem znamenal svého času společenskou povinnost.

Vlastně už tehdy šlo o zahrady dvě. »Lidovku«, umístěnou na ploše v těsném sousedství restaurace kamenné, hlavně však o zahradní restauraci nejvyššího ranku. Na terase nad Vltavou se tam krom širokého sortimentu labužnických potěšení nabízel i jedinečný pohled na pyšné věže Starého Města.

Vedla sem elektrická dráha i lanovka, kouzelný kolotoč byl obležen dětmi, stoly na terase bývaly založené stříbrem na bílých ubrusech, číšníci v alabastrových náprsenkách ani v nejparnějších dnech neodložili motýlka.

Dámy v róbách z prestižních salonů, pánové v žaketech a s cylindry, potomstvo v námořnických uniformách, respektive nadýchaných krajkových kreacích, ti všichni směřovali k prostřeným stolům.

Tam u kávy a dortíku, případně sklenice piva, uzenky s hořčicí a křupavou houskou nebo řáckého řízku - to v případě tatínků - popatřili na podmaňující siluetu města na protějším břehu řeky. Hlavně však toužili být viděni, Letná se tehdy »nosila«.

Mazec třetího milénia

Byť zahrady na Letné žily plným životem od počátku, jistě ne tak bouřlivě jako dnes. Devět desetihektolitrových tanků ve sklepě a v nejslavnějších dobách před zhruba dvěma lety 2000 piv za 150 minut? Kde by se toho Vojtěch Ignác nadál!

Vždyť v Bronxu, to je část bez obsluhy, je nutné večer co večer instalovat mobilní výčep, takový »mazec« tam panuje. Oba výdeje i mobilní výčep jsou obsypány žíznivci jako včelí královna rojem poddaných. Pod stromy to šumí hovorem, občas vytryskne nakažlivý trylek smíchu. Optimálně vychlazený »gambáč« teče proudem a ještě dnes tu dokáží »vystřílet« v silných dnech na tři tisícovky půllitrů.

Nebe nad Týnem temní, kontury věží se ztrácejí v nastalé noci, ale zde se žije naplno. Komínky zkonzumovaných kelímků - ano, v Bronxu je to do plastu - rostou povážlivě se kymácejíce, debaty jsou živější, smích častější a rozevlátější.

»Mobilní« výčepní se od podvečera nepustil klik a nyní už kradí pozoruje rafičky hodinek: »Kdy už to, proboha, skončí?!« Takhle vypadá Bronx, kam se v letních dnech téměř každodenně naskládá přes šest stovek rekreačních sportovců, romantických párů i procházejících se rodinek s jazyky na vestě. Gambrinus je samozřejmě motivací, ale nevím, zda prvoplánovou. Přátelská atmosféra, plná vstřícnosti a radosti, si s kvalitní chmelovinou u hostí v ničem nezadá.

O pár schodů výše

Komu přijde »sámoška« až příliš lidová, může usednout na zahradě s obsluhou. Tady je pobyt jinačí, pivo ve skle, na talířích dobroty z grilu nebo pizzařské pece. Sem se chodí jíst, pod kaštany za cestou je jídlo spíše výjimkou.

Tím více si zde, kde nad stoly krouží obláčky vůní budící laskominy, hosté zhusta dopřávají. »Asi nejžádanější je jehněčí kebab, umíme ho u nás velmi vydařený,« trochu pyšně hlásí Jaroslav Nedvídek, manažer celého zámečku. »Pizza zase "jde" hodně v Bronxu, tam si ji lidé užívají. Oblíbená jsou kuřecí stehna, ale i třeba obyčejné grilované brambory s česnekem. Zkrátka jídla "pod pivo",« pokračuje Nedvídek.

Nejvyšší partie se hraje v zahradní restauraci. Tak jako kdysi na terase s výhledem i dnes jsou tu stoly oděny do sněhobílých ubrusů, stříbřité příbory odrážejí pablesky slunečních paprsků a obsluha je - přestože už bez smokingů a »hmyzů« - úslužná a profesionální, jako tomu bylo kdysi.

Pravda, restaurace jsou oproti dřívějším časům pozičně nějak »naruby«. »Téhle by výhled na město rozhodně slušel více než samoobsluze s kelímky. Kdoví, možná když se v Bronxu podaří zpevnit terén...« naznačuje Nedvídek.

Jinak má co do počtu židlí nejmenší, zato vzácně noblesní restaurace klientelu dostatečnou. Je zde totiž k mání cokoli z kompletní nabídky Brasserie Ullmann. Takže zachce-li se vám onačejší krmě, než je ta nabízená vedle, můžete si vychutnat třeba plátky jehněčí kýty s fazolkovými lusky na česneku, bramborovou kaší a opečenou polentou. A dorazit se lahodným jablkovým koláčem Tarte Tatin s vanilkovou zmrzlinou.

Pavilon navíc

Spatřiv jednoho z hostů, kterak se - na bruslích! - dere do nitra kamenné restaurace, vytanuly mi na mysli časté připomínky na úroveň a kapacitu zdejších toalet, značně prý poddimenzovanou. »Jde o hluboké nedorozumění, hosté se domnívají, že k dispozici jim je pouze sociální zařízení v brasserii. To právě vůbec ne, z druhé strany zámečku jsme po dohodě se všemi zainteresovanými vybudovali "WC pavilon", vyhovující po všech stránkách,« rozohňuje se provozní.

»Je to jen o tom, aby hosté urazili těch pár metrů navíc,« dodává. A poplatek? »Ano, vybíráme "bůra". Bez toho to nejde. Za tu pětikorunu ale dostanete lístek, který vám odečteme od účtované částky. Jednoduchý systém, vyzkoušený v mnoha zemích, to je přece "košer", nebo ne?« již zklidněn vysvětluje Jaroslav Nedvídek, který na Letné »kroutí« už desátý rok.

Zahradní komplex Letenského zámečku skýtá bohatý výběr možností, od piva v kelímku a pizzy z krabice, až po ubrousek pod krkem, šampaňské v »ajskýblu« i diskrétního číšníka za zády. Jde o vydařený výsledek snah vrátit tuto prostoru do mantinelů, mezi jakými se nacházela po svém zrodu, to jest na pozici vyhledávaného místa relaxace v přívětivé přírodní scenérii parku. A to není málo. Pokud tam vyrazíte, jistě naleznete svou parketu.

Milan Ballík
spolupracovník redakce

Na terase nad Vltavou se krom mnoha labužnických potěšení nabízí jedinečný pohled na Staré Město.

Seriál: Pivní zahrádky
V následujících týdnech se podíváme do lákavých zahradních restaurací, mimo jiné:

- Wirtshaus Zattl Biergarten, Vídeň
- Pivovarská restaurace, Svijany

Foto Jan Rasch