Pád říše evropské

Zdá se, že my Evropané jsme prozatím v klidu. Prožíváme sice hospodářskou recesi, ale to už tady bylo a dostali jsme se z toho. Rozpadají se osobní i obchodní vazby, ale zvládáme to. Když se ohlédneme do historie, vidíme podobné situace. Jenže Římská říše rozkvetla proto, aby ji rozleptala krize a ona se rozpadla. Zatímco antické impérium se hroutilo celá staletí, Evropě to vzhledem ke zrychlenému technickému a sociálnímu vývoji může trvat kratší dobu.

Jaké jsou společné rysy vzniku a pádu velkých impérií?

1. Války versus obchod

Podobnost mezi Evropskou unií a Římskou říší je hned na jejich počátku. Sjednocení starého kontinentu si v minulých letech vynutila ekonomika. Nedošlo k tomu hned. O hospodářském sjednocení, minimálně o celní unii, se mluvilo už před sto lety mezi průmyslníky a bankéři císařského Německa.

Uskutečnilo se až po dvou světových válkách.

Když se hybnou silou stali podnikatelé po obou stranách Rýna, kteří chtěli spojit doly na uhlí a železnou rudu, hutě a strojírenské závody.

Rovněž Římská říše měla u svého zrodu materiální důvody. Stovky let před jejím vznikem propojili obchodníci celé Středomoří sítí námořních tras.

Za pochody legionářů a připojováním nových provincií nestáli ani tolik skuteční vládci Říma, aristokratičtí senátoři, jako agilní představitelé obchodních kruhů, kteří v mocenské hierarchii stáli o stupínek níže. Itálie jim byla příliš malá.

Římský zlatý věk trval dvě století, do roku 200 po Kristu.

2. Obrovské daně

Evropu oslabuje hospodářská deprese, kombinace pomalého růstu ekonomiky, života nad poměry, zadluženosti, inflace a nezaměstnanosti. Ještě před deseti lety se to zdálo zvládnutelné, po nečekaném propuknutí světové krize narostly obavy.

Prvotní příčina jasná není, ekonomika se však viditelně zadrhává.

Stejný rébus řešili před dvěma tisíciletími. Také Římská říše byla složitým organismem se 100 miliony obyvatel (dnešní Evropa je jen pětkrát lidnatější), měla své velkostatkáře, finančníky, rejdaře, těžaře či řemeslnická sdružení.

Ani tito »podnikatelé« si nedokázali vysvětlit, proč je najednou hůře než o pár let dříve.

Od třetího století rostla inflace. Lidé na tržištích odmítali znehodnocené mince a vraceli se k výměnnému obchodu.

Začala upadat města, venkov se měnil v ohromné a do sebe uzavřené domény.

O městské zboží v nich ztráceli zájem, protože statkáři je svým lidem přikazovali vyrábět také, ačkoli kvalita rychle brala zasvé.

Vláda postupem doby ztrácela nad velmoži kontrolu, nedokázala je donutit, aby řádně platili daně.

O to větší obnosy museli odvádět ostatní. Sílící daňový šroub dusil skomírající obchod a řemesla.

Podobnost čistě náhodná. I dnešní Evropa řeší, jak nejlépe nastavit daně tak, aby je lidé ještě unesli a stát z nich mohl pohodlně žít.

3. Neovladatelné území

Evropská unie vznikla jako exkluzivní klub nejvyspělejších západoevropských zemí. Později se rozrůstala, nakonec nekontrolovatelně. Během deseti let se posunula o tisíc kilometrů na východ.

Ohromný organismus se stal těžkopádným a neovladatelným. Tím spíše, že se do jednoho celku zapojují státy na různém stupni ekonomické vyspělosti a s odlišnou kulturou.

Nejinak tomu bylo v Římě. Zprvu dobytí nového území vítali triumfálními pochody a stavbou monumentálních památníků.

Jenomže císařovy pokyny se dostávaly z paláce na hranice týdny, armády se přesunovaly měsíce. Vzdálení správci a generálové se pravidelně bouřili proti centrální moci. Dnes se zatím jen zneužívají bruselské dotace.

4. Absolutní rozpad morálky

Moderní Evropa šla v 19. století nahoru také proto, že elity i běžní lidé byli ochotni nebo nuceni tvrdě pracovat.

Jenomže tato etika, spojená často s odříkáním, o níž se tolik psalo před sto lety a pak znovu při politických otřesech, kdy bylo nutné vyburcovat k aktivitě, se za konzumní éry rozplynula.

Tvrdou práci nahradil kult volného času s takovými fenomény jako pop-music, fotbalové zápasy a rozmanité odstíny sexuální revoluce od módy po pornografii.

Rovněž Řím zářil, dokud aristokraté, rolníci i řemeslníci byli ochotni rozhodovat, válčit a pracovat. Když se do Itálie začalo odevšad valit bohatství, zlenivěli.

Bujné orgie a oslavy zabraly v hlavním městě polovinu dní v roce, dokázaly povzbudit otupělé smysly. K pozvednutí morálky nestačily.

Největší výstřelky korigovalo násilí. Císař Caligula nejprve jmenoval svého koně senátorem. To veřejné mínění ještě sneslo. Osudným se mu stala netradiční starost o rozpočet. Prázdné státní pokladně chtěl pomoci tím, že by palác proměnil v luxusní veřejný dům, v němž by nabízel manželky a dcery předních aristokratů. Plány ukončily meče vzbouřených důstojníků.

V románu Po nás potopa to barvitě vylíčil český spisovatel Josef Toman.

5. Nezájem plodit děti

Nevázaný životní styl rozložil tradiční rodinu, na níž byl starověký stát založen. Lidé přestali mít zájem o děti. Římské matrony v jejich rození viděly obtížnou povinnost a všemožně se jí snažily uniknout. Těhotenství jim kazilo postavu. Protože se oproti dnešku dožívaly nižšího věku, nezbýval by jim čas na flirtování a hledání milenců. Ve společnosti by se jim vysmáli.

O mnohém, tentokrát v mužském světě, svědčilo, že stoický filozof Plutarchos cítil potřebu upozornit, že láska k dívkám je stejně příjemná jako k chlapcům.

Korunu tomu všemu nasadil Marcus Aurelius, považovaný za mudrce na trůnu. Ve svém filozofickém spisku Hovory k sobě varoval čtenáře, aby nespoléhali na své děti, protože je nepochybně zklamou.

Archeologové, kteří vykopali kosti lidí zasypaných popelem při sopečném výbuchu, přišli i s teorií, která klesající potenci připisuje chronické otravě. Římané příliš holdovali vínu a co víc - vínu z těžkých olověných pohárů.

Samo o sobě to ale k vysvětlení úpadku nestačí.

6. Stěhování národů

Při dekadentních názorech, které pozvolna prosakovaly do nižších společenských vrstev, není divu, že se v říši nedostávalo lidí, zejména daňových poplatníků.

Což je problém současné Evropy. Kontinent se nezadržitelně vylidňuje. Před sto lety byl každý pátý člověk na světě ze starého kontinentu, nyní už jen každý desátý.

Na uprázdněné místo přicházejí lidé z Afriky a Blízkého východu. Nebo nově z jihovýchodní Asie či alespoň ze slovanského východu.

Ještě před osmdesáti lety to bylo obráceně. Mluvilo se o přelidnění, přebyteční Britové, Francouzi a Nizozemci odplouvali do kolonií.

Na jedné straně jsou dnes migranti v Evropě vítáni, mají zajistit výplaty budoucích penzí. Zda je to naivní představa, ukáže až čas. Zato už teď vyvolává jejich přítomnost třenice a vzestup xenofobního populismu.

V Římě se dokázali s přílivem nových lidí vyrovnávat do chvíle, než cizinci získali mocenské pozice. Když převážili v armádě, nastal zlom.

Vojsko se germanizovalo a jeho noví velitelé, obhroublí kmenoví náčelníci, na sebe strhli ohromnou moc. V konečné fázi ji převzali úplně, poslední císaře přeměnili ve své loutky.

Armáda bez dřívějšího výcviku a disciplíny nedokázala udržet hranice. Od roku 300 Římané neútočili, jen se bránili. Bojovné národy mongolských Hunů a germánských Gótů, Vandalů či Franků říši rozchvátily a zavedly na dobytém území své pořádky.

Západ ovládly úplně, východ se jim ubránil. Zcela se ale pořečtil a daleko větší vliv než samotní Římané v něm hráli kupříkladu Arméni.

Samozřejmě lze namítnout, že to se v Evropě stát nemůže, protože v ní armáda hraje omezenou roli. Co až se ale cizinci začnou běžně stávat starosty velkoměst, poslanci a ministry?

7. Nežádoucí dědicové

Podle některých historiků Římská říše vlastně nikdy nezanikla, jen se transformovala. I oni však připouštějí, že přerod doprovázel ohromný úpadek.

Belgičan Henri Pirenne navíc přišel s tezí, že definitivní krach antiky zavinila až islámská expanze.

Konzervativní obhájci evropských hodnot pesimisticky dodávají, že to bohužel platí i pro dnešek.

Poslední analogie je ale povzbuzující.

Římská říše totiž neskončila bez dědiců. Vystřídala ji řada následnických států.

V ostré konkurenci se kupodivu neprosadil model, který převládal v největší a zprvu nejlépe prosperující části, v balkánské Byzanci. Schopnější se s odstupem staletí ukázali obyvatelé na okraji impéria. V primitivnějších oblastech při severních hranicích, na Rýně a na Dunaji, nikoli u Středozemního moře.

Na jeho březích ještě dlouho zůstali civilizovanější, příliš často se však odkazovali na tradice a odmítali novinky.

Česko naštěstí nepatří v Evropě mezi ty nejvyspělejší...

Josef Pravec