Hýčkejte si své děti

Mít rodinu je fajn, uculuje se z plakátů na autobusových zastávkách Marek Benda. Staronový a úspěšně »vykroužkovaný« poslanec za ODS ví, o čem mluví. Sám má čtyři děti a pět sourozenců.

Byla by ale chyba Bendovic klan považovat jen za produkt katolické výchovy. Za pár let se stane modelem klidného stáří.

Z návrhů reformy důchodového systému, které minulý týden představila Bezděkova komise, totiž vyplývá jasný závěr: kdo se neobklopí dětmi nebo majetkem, ten se státní rentou v kapse bude v penzi jen živořit.

Spotřebou za lepší zítřky

Renty se oproti dnešku nezvýší a další peníze z důchodcovských peněženek navíc odsaje zdvojnásobení zvýhodněné sazby DPH z dnešních deseti na 19 procent.

Jak by ideální důchodový systém měl podle Bezděkovy rady moudrých fungovat?

Klíčovým návrhem je snížení sociálního pojistného. Z 28 procent vyměřovacího základu by kleslo na 23 procent, ušetřené prostředky by zůstaly firmám a pojištěncům. O zbytek by se dělil státní průběžný systém (20 procent) a nově privátní kapitálové fondy (tři procenta). V nich by museli povinně spořit lidé mladší 40 let.

Peněz ze státního systému by tedy výrazně ubylo. Díra by se ale hned zalátala. K tomu by přispělo právě zdražení základních potravin, léků a služeb (ale třeba také lístků na fotbal). Zvýšení DPH by vyneslo 50 miliard korun ročně.

Dosavadní penzijní systém, který se po vypuknutí hospodářské recese před dvěma lety propadl do schodku asi čtyř procent HDP, by se tak stabilizoval. Minimálně na tři generace dopředu. Propočty komise totiž tvrdí, že by fungoval až do konce století.

K tomu by na změně vydělaly firmy, jež by nemusely za své zaměstnance na pojistném tolik platit a zbývalo by jim na investice. Náklady by naopak nesli všichni občané, penzisty nevyjímaje.

Jasným vítězem operace, která by začala naplno fungovat od roku 2015, by se staly penzijní fondy. Na jejich účtech by tímto způsobem každoročně přibývalo skoro 30 miliard korun.

Jde ale o teoretický model. »Jestli ho politici prosadí, či ne, už není naše věc. My jsme sestavili jakousi optimální variantu,« řekl týdeníku Ekonom jeden z členů komise Jiří Rusnok.

Slovo optimální by se dalo snadno vyložit jako »v zájmu penzijních fondů«. Není divu. Většina členů komise je s pojišťovacími institucemi spojena. Například její šéf Vladimír Bezděk pět let vedl českou pobočku nadnárodní společnosti Aegon. Nebo právě Rusnok, který je šéfem Asociace penzijních fondů ČR.

»Je to určitý problém a musíme s tím počítat,« opatrně připouští Rusnok.

Malá domů pro fondy

Jaroslav Vostatek z Vysoké školy finanční a správní o povinném zapojení soukromých fondů mluví rovnou jako o státem posvěceném byznysu.

»To je nepochybně malá domů ve prospěch penzijních společností. Světová banka přitom před pěti lety zveřejnila svoji představu o rentách pro Evropu. Ta počítá jen s moderním průběžným systémem, sociálními důchody a dobrovolnými soukromými penzemi,« argumentuje.

Jiří Rusnok nicméně kontruje, že pro byznys už nejde o tak zajímavý projekt jako někdy před deseti lety. Investoři se od té doby spálili jak na Slovensku a v Polsku, tak nově v Rumunsku.

»Osobně si myslím, že tu zprvu vznikne jen státní penzijní fond,« domnívá se Rusnok.

I kdyby soukromých fondů vzniklo více, jako třeba před čtyřmi lety na Slovensku, nelze říci, že by samy od sebe byly výkonnější než průběžný systém. Ani samotný Bezděk to netvrdí. V Polsku nebo v Maďarsku například penzijní fondy vynášejí po očištění od inflace jedno až jedno a půl procenta. Není důvod, proč by to v Česku mělo být více.

Výnos je to mizivý. Pro srovnání: současné penzijní připojištění vyneslo po započtení inflace v roce 2009 půl procenta.

Co do zhodnocování vkladů tedy soukromé pojištění lepší být nemusí a nelze vyloučit riziko, že v něm lidé o peníze, hlavně v době krize, mohou i přijít. »Záruky? Pokud někdo nebude chtít riskovat, vybere si fond, který nakupuje jen státní dluhopisy. Tak by i za tyto uložené peníze ručil stát,« říká Vladimír Bezděk.

Stát na dvou nohou

V čem bude rozdíl oproti dnešku? Bezděk argumentuje tím, že se celý systém postaví pevně na dvě nohy - státní a soukromou. A dva opěrné body jsou vždy lepší než jeden.

»Jednozdrojovost je vždy nebezpečná,« uzavírá Bezděk.

Jiří Rusnok zase vyzdvihuje »světáckost« soukromých fondů: »Část svých zdrojů nechávají volně plout po celém světě, i v zemích, kde je demografická situace daleko lepší. To je důvod, proč americké nebo i nizozemské penzijní fondy mají tolik aktiv v zahraničí,« vysvětluje.

Zázrak ze země tulipánů

Za vzor jsou často dávány nizozemské fondy. Jako jedni z mála si Nizozemci spoří v soukromých fondech na stáří více, než později berou od státu. V této zemi působí přes 700 fondů, většina z nich přitom garantuje po započítání minimální státní renty penzi ve výši 70 procent průměrného platu klienta.

Na penzi navíc připlácejí i zaměstnavatelé, většinou dvě až tři procenta z platu. Ne všude lze ale firemní přilepšení jednoduše okopírovat.

Zatímco většina Holanďanů si spoří právě v podnikových fondech, u nás pojištění vázané na smlouvu se zaměstnavatelem neexistuje. A ani ve světě se už netěší tak dobré pověsti. Právě obrovské závazky vůči penzistům se loni podílely na krachu automobilky General Motors. Provázanost s firmami ale funguje i nepřímo. Například britské fondy hromadně investovaly do BP. Ropného gigantu, jehož akcie klesly za poslední dva měsíce kvůli havárii v Mexickém zálivu na polovinu.

»Nizozemský model je průsečík vysoké centralizace a provázané průmyslové sféry. Většina států takovou strukturou nedisponuje,« uzavírá Steve Sass, zástupce ředitele Centra pro studium důchodů na Boston College.

Model ze země tulipánů by v Česku nemohl fungovat ještě z jiného důvodu. Na rozdíl od něj česká reforma téměř nepočítá se zaměstnaneckými fondy.

»Nizozemský zázrak« by se ovšem nekonal bez neustálého dolaďování, které by leckde mohlo zavánět přílišnou liberalizací trhu. Kdo si tam k penzi vydělá nad tisíc eur ročně, platí daně jako každý jiný.

Sáhnout seniorům na jejich výdělky chce ostatně i Bezděkova komise. Jenže v tomto bodě více než kde jinde naráží na nejpodstatnější problém reformy. Přestavba systému z jednoho na dva pilíře totiž sama jede jen po jedné koleji. Té, která vyhovuje vznikající trojkoalici ODS, TOP 09 a Věcí veřejných.

Špidlův ideál

Nebylo tomu tak vždy. Vladimír Bezděk vedl obdobnou komisi před pěti lety. Ta propočítávala finanční dopady reformních plánů parlamentních stran, sepsala i své doporučení. Tehdy - ve vládě dominovala ČSSD - se na prvním místě závěrečné zprávy objevil model uplatňovaný ve Švédsku. Shodou okolností ten, který prosazoval Vladimír Špidla.

Seveřané podle něho nadále většinu důchodu dostávají z průběžného systému, 2,5 procenta mzdy ale odvádějí do státem řízených fondů a jako jejich »akcionáři« dostávají do schránky výpisy o stavu svého důchodového účtu. Přesně tak, jak to zamýšlí i místopředseda TOP 09 Miroslav Kalousek.

Dnes Bezděkova komise o švédském modelu nechce ani slyšet. A sociální demokracie s tím má velký problém: zatímco částečné úpisy pojištění soukromým fondům v zásadě schvaluje, zvýšení DPH je podle ní absolutně mimo debatu.

Opozice se také obává, že by musela při každém výkyvu trhu dosypávat do systému státní finance.

»Jen za rok 2008 klesly naspořené finance Američanů o hrozivých 25 procent. To dokazuje, že převádění prostředků z průběžného systému do kapitálových penzijních fondů představuje velké riziko,« tvrdí šéf ČSSD Bohuslav Sobotka.

Trojkoalice ale podle všeho bude mít v parlamentu solidních 118 hlasů, a tak je pravděpodobné, že reformu protlačí bez ohledu na názor opozice.

Až přijde oranžová

Co by se mohlo stát, kdyby za čtyři roky rodící se pravicovou trojkoalici u vesla vystřídala sociální demokracie? Podobně jako na Slovensku by zřejmě důchodovou reformu potopila.

Kabinet Mikuláše Dzurindy v roce 2005 poslal devět procent z devětadvacetiprocentní daně do celkem šesti soukromých fondů. Své peníze jim svěřila polovina z 2,6 milionu slovenských pojištěnců.

Za rok ale přišel Robert Fico a vše bylo jinak. Nejdříve oklestil investiční strategie fondů, takže z nich udělal v podstatě nevýnosné záložny, které každý půlrok musejí dokazovat, že neprodělaly.

A pak ještě začal lákat klienty fondů, aby odešli zpět ke státu. I když se mu povedlo zlanařit jen 60 tisíc Slováků, jsou soukromé fondy na Slovensku stejně bezzubé jako ty české.

»Rozdíly mezi jednotlivými fondy v podstatě zmizely a z principu druhého pilíře nic nezbylo,« říká Martin Chren z nadace F. A. Hayeka.

Nicméně pokud se jednou penzijní fondy zavedou, zrušit je už nelze. Neudělal to ostatně ani Robert Fico. Důvod? Ve fondech je zapojeno příliš zahraničního kapitálu.

Typickým příkladem je Maďarsko, které se rozhodovalo, zda nakonec fondy zase nezrušit. Za deset let od zavedení reformy totiž náklady na průběžný pilíř stouply vzhledem k HDP o dva procentní body. Na fondy stát doplatil. Staronový kabinet Viktora Orbána nakonec důchodové fondy nezestátnil jen proto, že mu to Mezinárodní měnový fond zatrhl.

Ideál neexistuje

Stárnoucí populace není jen problémem Česka, a tak by se zdálo, že stačí opsat reformu, kterou už provedli jinde.

Jaký penzijní systém je ten ideální? Bohužel žádný.

»Nic takového, jako je ideální penze, na světě nenajdete,« potvrzuje Edward Whitehouse, šéfanalytik OECD.

Země, které kdysi platily za vzory, totiž od svých reforem ustoupily nebo je oklestily k nepoznání.

Pro demonstraci uveďme příběh Chile, které před čtyřmi lety vychvaloval třeba nynější europoslanec za ODS Edvard Kožušník. Jihoamerická země za vlády Augusta Pinocheta zprivatizovala důchody do soukromých fondů a liberálové jásali, že místo pečovatelského státu teď mají Chilané stáří ve vlastních rukou.

Jenže prezidentské volby v roce 2006 vyhrála Michelle Bacheletová, jež státní kasu pro důchodce opět otevřela. Experiment s investicí do stáří z vlastní kapsy nepřežil ani jedinou generaci. Nůžky mezi chudými a bohatými se ještě více rozevřely.

Dnes Chile »dosypává« k privatizovaným důchodům v přepočtu dvě miliardy dolarů ročně a státní bonus pobírá šedesát procent důchodců.

Na rozdíl od Chile, které si může dovolit dotovat penze ze státní těžby nerostných surovin, Česko ze země důchodce živit nemůže. U nás místo ledku a mědi musejí nastoupit plátci pojištění.

A těch bude čím dál méně. Podle Českého statistického úřadu budeme mít v roce 2050 tři miliony důchodců, dvakrát více než dnes. Počet ekonomicky aktivní populace naopak klesne z 7,3 na 5,3 milionu.

Nespasí nás ani imigranti. Bezděkova komise spočítala, že by situaci z dlouhodobého hlediska nezachránil ani příchod milionu pracovníků během deseti let. Jednou by se také oni stali důchodci a státní rozpočet by zatížily i jejich rodiny, které by si s sebou většinou přiváděli.

»Klíčová proto musí být prorodinná politika. Když nezajistíme, abychom nevymírali, tak se penze nevyřeší. Bohužel, taková politika něco stojí,« upozorňuje dosluhující ministr práce a sociálních věcí Petr Šimerka.

Kdo tak myslí na zadní kolečka a plodí děti, spoří si na penzi hned dvakrát. V případě státem garantované renty je sousloví »spoření na stáří« ve skutečnosti nesmyslné. Důchodce si totiž nevybírá to, co si na odvodech naspořil. Naopak, to, co dá eráru, plyne do kapsy lidem o generaci starším: současným důchodcům.

Kdo zaplatí singles

Dnešní děti tak jednou začnou platit penze singles. Lidí vysoce mobilních, s nepřerušenou kariérou a vysokými příjmy.

Německý křesťanský sociolog Manfred Spieker si nebere servítky a hovoří rovnou o tom, že rodiny s dětmi otročí pro cizí bezdětné.

Svým způsobem to potvrzuje i Bezděkova komise. Ta se zvýhodněním rodin s dětmi nepočítá. Naopak - s ohledem na vyšší věk dožití by se likvidovalo i jediné zvýhodnění žen vychovávajících děti - definitivně by zmizel jejich dřívější odchod do důchodu.

»Investice do dětí by se kromě samotných plateb měla do důchodu počítat,« myslí si Otakar Hampl, zástupce sdružení YMCA - živá rodina. Zatím se bohužel počítá spíše to, co důchodci dávají svým dětem a vnoučatům. Mladé generaci to vyhovuje. Až do doby, kdy jednou půjde sama do penze. Stát jim totiž dá jen málo a soukromé fondy žádnou luxusní penzi nezajistí.

Pak možná přijde doba, kdy někdejší »facebooková« generace povstane. Třeba stařík Jiří Mádl a upracovaná babička Martha Issová natočí klip Přemluv haranta.

Josef Pravec
Blahoslav Hruška

(Viz též komentář)

Jak se v ČR měnil penzijní systém

1990-1992
- Vláda převzala penzijní systém z dob socialismu (v roce 1989 průměrný důchod činil 1598 korun měsíčně). Sjednotily se podmínky pro jeho přiznání a stanovila pravidla valorizace.

1993
- Zavedeno pojistné na důchodové pojištění jako příjem státního rozpočtu.

1994
- Zákonem o penzijním připojištění vznikl prostor pro vznik dobrovolného připojištění se státním příspěvkem.

1995
- Zákon nově definoval celý systém. Jeho podstata ale zůstává stejná, průběžná. Začala se zvyšovat hranice pro odchod do důchodu, zohlednil se celkový mzdový vývoj.

1996
- Ve státním rozpočtu vyčleněn samostatný účet důchodového pojištění.

1999
- Rozšířena možnost penzijního připojištění a zavedení příslušných daňových úlev.

2001
- Opatření proti předčasným odchodům do důchodu.

2003
- Parlament rozhodl o zvyšování důchodového věku i po roce 2006. Spolu s tím se znovu zpřísnily podmínky
pro odchod do předčasné penze. Do systému byly přesunuty peníze placené na státní politiku zaměstnanosti.

2004
- Expert ODS Vlastimil Tlustý přichází s tezí rovného důchodu placeného z průběžného systému. Ten měl doplnit zavedení rovné daně.

2005
- První Bezděkova komise propočítávala dopady návrhů politických stran na penzijní reformu. Varovala, že bez zásadních změn se penzijní systém do roku 2065 propadne do deficitu ve výši 110 procent HDP.

2008
- Vláda Mirka Topolánka začala připravovat trojfázovou penzijní reformu, stačila ale realizovat jen její první, takzvanou parametrickou část zvyšující věk odchodu do důchodu. Druhá fáze počítala s vytvořením rozpočtové rezervy a třetí s možností pojištěnců dobrovolně vyvést část prostředků z průběžného systému na soukromý účet. Reforma měla být financována z privatizace.

2010
- Začaly platit uzákoněné parametrické změny. Především o postupném zvyšování věku odchodu do důchodu až na 65 let. Nezbytná doba pojištění narostla z 25 na 35 let. Do této doby se ale nezapočítává studium nad 18 let věku. Opět se zvýšily finanční sankce za předčasné odchody.
- Ústavní soud vyzval zákonodárce k úpravě, aby výše důchodů více odpovídala velikosti předchozího platu. Politici nevylučují možnost přejmenovat pojištění na důchodovou daň, což by umožnilo rozhodnutí soudu obejít.

Zdroj: Ekonom

Tři důchodové pilíře

I. pilíř
- Státem garantovaný důchod vyplácený z průběžného systému. Fakticky jde o daň, kterou každý pracující odvádí pravidelně eráru až do důchodového věku. Za to mu stát vyměří rentu. Tento pilíř funguje ve všech zemích světa, i když státní podíl kolísá od pěti procent průměrného platu (Mexiko) až po 96 procent (Řecko).

II. pilíř
- Dobrovolné (např. Německo, Irsko, Velká Británie, USA) nebo povinné (Slovensko, Maďarsko, Polsko) spoření na důchod v soukromých penzijních fondech. Na účet posílá peníze nejen zaměstnanec, ale většinou také zaměstnavatel. Velké korporace mají vlastní firemní fondy.
Na rozdíl od průběžného systému umožňují fondy mít přehled o stavu účtu a strategii investování.

III. pilíř
- Doplňkové spoření na stáří. Patří sem například životní pojištění nebo komerční důchodové připojištění. Investovat lze také třeba do podílových fondů nebo majetku.

Úkoly pro novou vládu
Týdeník Ekonom mapuje nejdůležitější problémy, kterými se budou muset politici zaobírat v následujícím období.

- Zjednodušení daní (Ekonom č. 22/2010)
- eGovernment (Ekonom č. 23/2010)
- Důchodová reforma (Ekonom č. 24/2010)

Následovat bude:

- Zdravotnická reforma
- Korupce při zadávání státních zakázek
- Výstavba silnic a dálnic

Země, které kdysi platily za vzory, od svých reforem ustoupily nebo je oklestily k nepoznání.