Krátký uhelný oddych

Poznáte, jaký je rozdíl mezi titulky »Je ohroženo teplo pro milion domácností« a »Je ohroženo teplo pro milion domácností«? Milionová otázka má jednoduchou odpověď: dva roky. Jedna tisková zpráva Teplárenského sdružení ČR je z roku 2008, druhá z letošního. Obě mluví o jediném problému, o českém trhu s hnědým uhlím. Problému, který se už roky po česku jen »flikuje«.

Nejistota panuje hlavně okolo prolomení těžebních limitů. Zatímco teplárny o jejich zrušení usilují, rýsující se vláda ani její předchůdci nebyli tomuto řešení nakloněni.

Česká pýcha a pád

»Naprostá většina české elektřiny se vyrábí z vlastních zdrojů, což je naše významná výhoda v porovnání s okolními zeměmi,« řekl analytik Pavel Kavina z ministerstva průmyslu a obchodu (MPO) na konferenci Institutu pro veřejnou diskusi a týdeníku Ekonom.

Podíl uhelných zdrojů na výrobě elektřiny v současnosti tvoří 61 procent, na výrobě tepla přibližně 42 procent. Z drtivé části jde o hnědé uhlí. Je jasné, že zásoby uhlí jednou dojdou. Ale kdy? Těžba by teoreticky mohla pokračovat dlouhé desítky let. Kdybychom ovšem nebrali ohledy na krajinu a její obyvatele a těžili co nejefektivněji všechny dostupné zásoby.

Realita je samozřejmě jiná. Velká část zásob leží pod zastavěnými oblastmi nebo za takzvanými územními limity těžby, které byly schváleny v 90. letech. Za dodržování všech současných nařízení (a předpokládaného objemu těžby) lze tedy konec dobývání hnědého uhlí v ČR očekávat někdy těsně po roce 2050.

»Konci uhlí« ale bude předcházet postupné omezování těžby, s prvním výraznějším poklesem je třeba počítat už během příštích několika málo let.

V současné době Česká republika spotřebuje přibližně 49 milionů tun uhlí. Zhruba dvě třetiny skončí v elektrárnách skupiny ČEZ. Zbytek si rozdělují jiné velké zdroje (například velké teplárny), menší provozy a soukromníci, kteří uhlím topí.

Na roky 2013 až 2018 se odhady těžby pohybují v úrovni okolo 40 až 42 milionů tun. Po roce 2020 by to mělo být něco přes 35 milionů tun. Na trhu budou tedy oproti současnému stavu chybět miliony tun ročně (viz graf Výhled těžby hnědého uhlí v ČR dále).

Vítězové a poražení

Kdo uhlí v nedostatkové situaci určitě dostane, je jasné. Největší hnědouhelnou těžební společnost v České republice, Severočeské doly, stoprocentně vlastní ČEZ. Společnost má díky tomu zajištěnou zásobu uhlí z vlastních zdrojů.

Další uhelný gigant, firma Czech Coal, zatím při shánění vlastní tepelné elektrárny neuspěl. Vzhledem k charakteru oboru je však jen těžko představitelné, že by se nakonec firma nějakým způsobem s elektrárenstvím neprovázala.

O titul prvního poraženého se naopak už před dvěma lety přihlásily firmy z Teplárenského sdružení České republiky. Jeho členy je asi 50 výrobních a distribučních společností, které tepelnou energií zásobují zhruba milion sto tisíc českých domácností.

Všechny firmy měly až do konce minulého roku dlouhodobé smlouvy s producenty hnědého uhlí. V příštích dvou letech ale nejméně třetině z nich tyto smlouvy vyprší a vzhledem k nedostatku uhlí není jasné, zda se neocitnou bez paliva.

To by mohlo znamenat nejen problém s dodávkami tepla, ale i na trhu s elektřinou. Teplárny se totiž zhruba 30 procenty podílejí na produkci elektřiny v Česku. Vyrábějí teplo v takzvané kogeneraci, zároveň s elektřinou. Stejný postup ostatně využívají i velké elektrárny ČEZ. Úspora paliva může být proti oddělené výrobě více než třetinová.

Papíry na uhlí nejsou

Ani to však teplárnám nepomůže, když nebudou mít co pálit. Mnohaleté smlouvy na uhlí jim (a většinou i zákazníkům) dávaly značnou jistotu, co se týče dodávek i cen.

Nastal ale čas změn. Dvěma teplárnám smlouvy skončily na konci minulého roku a brzy budou následovat další. Podle analýzy firmy Invicta Bohemica, kterou si zadalo Teplárenské sdružení, skončí do konce roku 2012 dlouhodobé smlouvy na uhlí nejméně osmi dalším velkým a šesti menším teplárnám a závodním energetikám.

»V dalších letech nemají tyto společnosti v podstatě žádnou šanci uzavřít novou dlouhodobou smlouvu,« říká Pavel Kaufmann z Teplárenského sdružení. Služeb ohrožených firem využívá přibližně 535 tisíc Čechů. Patří k nim také několik závodních energetik, jejichž výpadek by měl vliv na provoz dotyčných hospodářských podniků.

Dalším velkým teplárnám, které zásobují celkem 315 tisíc obyvatel, dobíhají smlouvy v roce 2015. A také dalším závodním provozům. Počet postižených podniků by se pohyboval řádově ve stovkách.

Nejjednodušším řešením by samozřejmě bylo dodat uhlí zvenčí. Ale zatímco s elektřinou se dá skvěle obchodovat, se surovinou je to jiné. Hnědé uhlí představuje vysokoobjemové zboží s malou přidanou hodnotou, takže transport je výrazně prodražuje.

»V Hamburku je uhlí levné, ale než je dostaneme sem, jeho cena stoupne za hranice konkurenceschopnosti,« říká Pavel Kaufmann. V úvahu připadá především dovoz z blízkých oblastí Německa nebo Polska.

»Ale třeba hnědé uhlí, které bychom mohli dovážet z Německa, má velmi špatné vlastnosti, je to takové "bláto", a do většiny kotlů, které se používají u nás, se nehodí,« vysvětluje Josef Karafiát, analytik poradenské firmy Ortep.

»Dovoz uhlí v dostatečně velkém množství je skutečně spíše teorie,« říká Pavel Šolc z ministerstva průmyslu a obchodu. »V případě hnědého uhlí jde o dovozy velkých objemů, navíc často navýšených ještě o značný, až 50procentní podíl "hlíny", a to na dlouhou vzdálenost,« dodává.

Na trhu je dostatek černého uhlí, které Čechům nabízí například Ukrajina. Ale i v tomto případě je doprava výrazně prodraží. Navíc není uhlí jako uhlí a bylo by nezbytné provést rekonstrukci drtivé většiny tepláren na nový typ paliva. Majitelé tepláren však na ně zřejmě nedostanou dotace a navíc by pak byli zatíženi značnou ekologickou daní.

Dalším na pohled samozřejmým krokem by měly být úspory. V tomto ohledu se kupodivu Češi činili i před zavedením programu Zelená úsporám. Teplárenské sdružení uvádí, že spotřeba tepla v zemi klesla od roku 1992 přibližně o třetinu. Trend bude nepochybně pokračovat, ale celkovou výši úspor lze jenom těžko odhadovat. V různých analýzách se liší o desítky procent.

V každém případě se všichni shodují na tom, že úspory budou nutné a jejich největší díl bude záviset na chování odběratelů.

Nabízí se také přechod na jiné zdroje. Tím prvním a nejpohodlnějším pro uživatele i provozovatele je zemní plyn. »To by ovšem nežádoucím způsobem zvyšovalo naši závislost na dovozu,« říká Pavel Kavina z MPO. Podle tepláren by navíc přechod na zemní plyn znamenal skokové zvýšení ceny tepla ze současných 450 na 900 korun za gigajoule.

Větším trendem posledních let je ale přechod na jiné palivo, na biomasu. Zeleň jako palivo ovšem nemohou najednou začít využívat všichni. »Dlouhodobě může biomasa dodávat pětinu celkových potřeb tepla,« odhaduje analytik Karafiát.

Drahá rozhodnutí

Hlavní jistotou tak pro teplárny zůstává nejistota. »Potřebujeme hlavně co nejdříve jasnou koncepci, která bude definovat, čím budou teplárny do budoucna topit,« tvrdí Pavel Kaufmann z Teplárenského sdružení.

Josef Drábela, ředitel Plzeňské teplárenské, s ním beze zbytku souhlasí. »Stát by měl teplárnám zajistit přístup k uhlí, nebo říci, že teplárny nechce, abychom je mohli zavřít a podnikat v něčem jiném,« rozohnil se na nedávné debatě Institutu pro veřejnou diskusi a týdeníku Ekonom.

Nelehkou situaci firem uznávají i nezávislí odborníci. »Teplárenské společnosti se jistě lépe připravit mohly. Dostatečné podklady pro svá rozhodnutí - a ta musejí učinit hodně brzy - ale nemají. A hlavně nemají jistotu, jak se zachová stát k těžbě uhlí,« říká děkan strojní fakulty ČVUT František Hrdlička.

Modernizace větších podniků přitom stojí řádově stovky milionů korun. Například kotel na biomasu v Plzeňské teplárenské přišel na 850 milionů korun.

Obecně nejméně populárním řešením by bylo zvýšení domácí těžby uhlí, v první řadě prolomením územních limitů těžby.

I přes odpor veřejnosti by toto řešení vyhovovalo producentům tepla a nevedlo by k výraznějším nárůstům jeho ceny. »Těžba uhlí za limity by mohla v nejbližších letech pokrýt velkou část výpadku, měla by činit přibližně šest milionů tun,« říká Pavel Kaufmann z Teplárenského sdružení.

Rýsující se středopravicová vláda ovšem volání tepláren pravděpodobně nevyslyší. »Expertní skupina se dohodla na neprolamování limitů těžby, o tom není pochyb,« říká Bedřich Moldan, který se jednání zúčastnil za TOP 09. Jak ale dodává, neznamená to, že by se otázka znovu nemohla objevit na pořadu dne v souvislosti s jednáním o dlouhodobé ekologické koncepci.

Proti prolamování limitů jsou také ekologické organizace, které volají hlavně po vyšší míře úspor v teplárenství a přechodu na jiné zdroje.

Jiného názoru je současné ministerstvo průmyslu a obchodu. Vypracovalo aktualizaci státní energetické koncepce, která počítá s využitím zásob hnědého uhlí i za územními limity s přednostním právem dodávek pro teplárny.

»Je to nejekonomičtější řešení, které předpokládá prodloužení těžby na dole Československé armády a pokračování dodávek uhlí pro teplárenství i do budoucna,« říká Pavel Šolc, vedoucí poradců ministra průmyslu a obchodu. Schválení koncepce ovšem čeká na politickou vládu.

Hostina nad mršinou?

Otázkou ovšem je, zda energetická koncepce bude v českém prostředí stačit. Ta předchozí nevyšla. »Spotřeba uhlí významně přesáhla hodnoty předpokládané v energetické koncepci jako maximální,« říká František Hrdlička.

Byl to důsledek zvýšení poptávky po elektřině v Evropě v posledních letech. Uhlí představovalo laciný a stálý zdroj, který nevyžadoval velké investice. Životnost některých dolů klesla o tři až sedm let.

Česko bylo v loňském roce třetím největším vývozcem elektřiny v Evropě a čtvrtým na světě. Export představoval zhruba 13,5 terawatthodiny, což odpovídá spálení zhruba pěti milionů tun uhlí. Podle Energetického regulačního úřadu se u nás loni spotřebovalo o šest procent méně elektřiny než v roce 2008, ale vývoz stoupl o více než jedenáct procent.

Na druhou stranu většina analýz, včetně té vypracované Pačesovou komisí, předpovídá nárůst spotřeby elektřiny v Česku i okolních zemích. Statistiky firmy ČEZ z posledních měsíců to potvrzují. Spolu se zastaráváním existujících zdrojů to znamená, že Česká republika by měla o svůj přebytek v bilanci někdy po roce 2015 příjít.

Třebaže se nerýsuje žádné jednoduché a levné řešení, situace kolem českého uhlí se musí začít řešit okamžitě, shodují se všichni. »Je to otázka dlouhé diskuse a rychlého řešení,« shrnuje František Hrdlička.

Matouš Lázňovský

Co potřebuje naše uhlí? 
Závěry diskusního fóra Institutu pro veřejnou diskusi a týdeníku Ekonom

- Pro českou energetiku je nutné, aby se hnědé uhlí těžilo za dnes platnými územními ekologickými limity. Stěžejní otázkou k řešení je určení nové limitní hranice, za níž by sociální a environmentální náklady nepřevyšovaly přínosy další těžby.

- Část hnědouhelných zásob za limity je vhodné zachovat jako strategickou rezervu a těžbu uhlí odložit na dobu, kdy budeme mít k dispozici kvalitnější technologie.

- Prolomení územních ekologických limitů hnědého uhlí nebude automaticky znamenat přebytek uhlí na trhu a následné snížení jeho ceny.

- Další využití hnědého uhlí v ČR by obecně mělo být spojeno s jeho přesměrováním z výroby elektřiny (kde může být nahrazeno poměrně snadno) do teplárenství, a to za ekonomicky dostupnou cenu.

- Jakékoli uvažování o budoucím využití uhlí musí počítat s tím, že se v jeho cenách odrazí i cena emisních povolenek. V extrémním případě by tak uhlí mohlo dokonce přijít o svou pozici nejlevnějšího energetického zdroje.

- Vyjasněná role státu (nejen v oblastech těžebního průmyslu) a závaznost Státní energetické koncepce jsou předpokladem pro úspěšný vývoj české energetiky. Stát jako vlastník uhelných zásob by měl mít právo regulovat chování těžebních společností.

- Zásoby kvalitního černého uhlí v ČR jsou. Důležitý bude postoj a závazné stanovisko státu k využití vlastních zásob nerostného bohatství a otázka bezpečnosti a spolehlivosti v dodávkách surovin na český trh.

- Základem úspěchu českého těžebního průmyslu jsou dlouhodobé smlouvy mezi jednotlivými »hráči«.

Výhled těžby hnědého uhlí v ČR

61 procent
Takový je v současnosti podíl uhelných zdrojů na výrobě elektřiny v Česku.

Hnědé uhlí představuje vysokoobjemové zboží s malou přidanou hodnotou, takže je transport výrazně prodražuje.