Otesánek Egon

Kreslená figurka s velkou hlavou vyvedená v oranžové barvě, která ročně spořádá miliardy korun. Tak nezačíná upravená pohádka o Otesánkovi, nýbrž patrně nekonečný příběh elektronizace Česka.

Oranžový eGon je totiž symbolem takzvaného eGovernmentu, tedy komunikace občanů s úřady a úřady mezi sebou v elektronické podobě.

Historie eGovernmentu se v Česku začala psát před zhruba osmnácti lety. Panáček by dnes měl být dospělý, zatím je ale sotva v pubertě.

»Dokud nebude definitivně vyřešena otázka autentifikace a identifikace občanů na internetu, tak z eGovernmentu nikdy nic nebude,« je skeptický bývalý ministr informatiky Vladimír Mlynář.

V přeneseném významu má být eGon »živý organismus, ve kterém vše souvisí se vším a fungování jednotlivých částí se navzájem podmiňuje«. Tak se to alespoň píše v informačních materiálech ministerstva vnitra.

Jenže místo toho nic nesouvisí s ničím a za největší problém experti, kteří v tuzemsku s pokusy o elektronizaci české státní správy mají největší zkušenosti, považují to, že maléry se eGon jenom hemží. Holt puberta.

eGon nicméně nelítá v průšvihu sám. Poměrně lehce se najdou další projekty informačních služeb, které se státu, obcím či úřadům nějakým zásadním způsobem nepovedly, a při jejich realizaci tak nenávratně zmizely miliony až miliardy.

Přitom v zahraničí podobné projekty už úspěšně fungují. Kupříkladu v Dubaji je již od roku 2007 přes devadesát procent poskytovaných vládních služeb elekronizováno. A to prostřednictvím oficiálního portálu, na jehož stránkách se propojují elektronické služby poskytované všemi resorty.

V Austrálii zase mohou občané po internetu vyřizovat kompletní agendu u sociální správy, řídit si své zdravotní pojištění i veškeré daně. Cizinci si zase elektronicky vyřídí všechny náležitosti kolem imigrace.

Elektronicky se volí například v Estonsku, Spojených státech, Velké Británii nebo ve Švýcarsku.

Létající miliardy

Od doby, kdy vláda v roce 1992 zahájila vůbec první pokus o zavedení eGovernmentu v Česku přijetím Usnesení o projektu globální architektury informační soustavy ČR, se rozběhly stovky projektů. Skutečně funkčních a pro občany a firmy smysluplných jich je ale jen pár.

Navíc po osmnácti letech jsou výsledky mnohaleté práce vidět teprve zhruba poslední dva roky a fungující projekty musí zájemce hledat. »Přitom se za eGovernment v Česku utratily desítky až stovky miliard korun,« říká současný náměstek ministryně spravedlnosti Zdeněk Zajíček, jenž se podílel na budování elektronické komunikace se státem na ministerstvech informatiky i vnitra.

»Odhadujeme, že stát v různých letech utratí ročně za informační technologie od 0,9 do jednoho procenta HDP, tedy za rok okolo 30 miliard korun,« říká Edvard Kožušník ze sdružení eStat. Za osmnáct let se tak celková suma vyšplhala na více než půl bilionu korun.

Vladimír Mlynář s takovým číslem v podstatě souhlasí, vyčleňuje však polovinu sumy na samotný eGovernment, protože například nákup počítačového či dalšího IT vybavení pro úředníky za eGovernment nepovažuje.

Ministerstvo vnitra, které by jako jedno z mála mělo mít přehled o souhrnných výdajích, nebylo ani po třech týdnech urgencí schopno na žádost Ekonomu celkem vynaložené finanční prostředky propočítat.

»Náklady se pohybují v řádech miliard, zatím byla utracena zhruba čtvrtina z celkové plánované částky,« sdělil pouze náměstek ministra vnitra Jaroslav Chýlek. Jedná se přitom ale pouze o projekty z posledních tří let, které vláda zahrnula do strategie Efektivní veřejná správa a přátelské veřejné služby, kam patří 120 strategických projektů.

Utracených 500 miliard korun je závratná suma. Na podobné peníze například vyjde zakázka na dostavbu Temelína, stejná částka by byla do roku 2020 třeba na dostavbu dálnic v Česku. Efekt je tady přitom podobný jako u stavu české dálniční sítě a investic ze státního rozpočtu. Vynakládány jsou obrovské částky, přesto jsou tuzemské vozovky jedny z nejhorších. A zmiňované investice mizí leckdy v černých dírách.

»Efektivnost vynaložených prostředků není velká. Za to, co to všechno stálo, kdyby se to efektivně dalo řídit, bychom už dnes museli být naprostá eGovernmentová velmoc,« domnívá se Mlynář. Jenže stát podle několika Ekonomem oslovených odborníků prostě takové věci uřídit neumí, je to jen teorie. Na něj jsou takové projekty příliš obří a problémy by s nimi měla v některých případech i soukromá firma.

Chaotické resorty

Největší komplikací tuzemské elektronizace, jak se shodují takřka všichni oslovení, je takzvaný resortismus. »Klíčové systémy státní správy - daňový systém, sociální a zdravotní pojištění, katastr nemovitostí, obchodní a živnostenský rejstřík a podobně - vznikaly v devadesátých letech jako izolované systémy zabezpečující vnitřní provoz jednotlivých úřadů,« vzpomíná hlavní architekt eGovernmentu Ondřej Felix, který jej má nyní na starost na ministerstvu vnitra. Nebudoval se tu vlastně eGovernment, ale resortní systémy občas vybavené přístupem přes web.

Hlavní chybou byla podle Felixe neochota opřít tyto systémy o společně vybudovanou infrastrukturu, která by umožnila efektivně a bezpečně využívat informace v celé veřejné správě. »Proto dodnes úřadujeme velmi draze, neumíme veřejnou správu dostatečně otevřít pro občany a firmy a neumíme procesy ve veřejné správě pořádně řídit a zásadně zlevnit,« dodává Felix.

eGovernment a potažmo celou informatiku si prostě politici přehazovali jako horký brambor a nikdy se nestal hlavní prioritou premiéra. »Chyběla také osobní síla a odvaha odpovědných ministrů,« myslí si Svatoslav Novák, prezident ICT Unie. S kritikou se přidává i Edvard Kožušník: »Máme tak několik osamocených dobře fungujících ostrůvků, které však mezi sebou nekomunikují, což je v konečném důsledku frustrující i pro občany, kteří by chtěli využívat nástrojů eGovernmentu v intenzivnější míře.«

Mnoho ministrů eGonova smrt

Neexistuje jednotná koncepce a strategie toho, co všechno by mělo elektronicky fungovat, jak, proč a co by to mělo přinést. Typickým příkladem jsou datové schránky, které loni zavedlo ministerstvo vnitra.

Ze dne na den si vynutily zásadní změnu ve fungování řady subjektů, které najednou přestaly dostávat listinné dokumenty. »Nikdo ale neřešil, co všechno je třeba ještě udělat, aby se mohlo rutinně pracovat s elektronickými dokumenty. Jak je to například s jejich platností po expiraci certifikátů, na nichž jsou podpisy založeny? Nebo zda dnes používané elektronické podpisy vůbec vyhovují dlouhodobější práci s elektronickými dokumenty?« podivuje se nezávislý IT konzultant a vysokoškolský pedagog Jiří Peterka.

Jak poukazuje jeden z oslovených odborníků: každý z ministrů, pod něhož informatika spadala, měl svou »novou« vizi, kterou se snažil prosadit. Návaznost na předchozí plány či již připravené projekty v podstatě ihned vzala za své a neřešila se. »Pozitivní je, že se konečně začalo něco dělat. Vždycky to bylo tak, že bylo plno strategií, ale nic moc se nedělo,« oponuje však Václav Kraus, bývalý ředitel odboru informatiky pražského magistrátu.

»Problémem je i samotná legislativa. Ve spoustě zákonů je například napsáno, že žádost se podává na papíře. To je katastrofa. Jakákoli elektronizace vyžaduje změnu každého zákona, což je nesmírně náročné,« dodává Vladimír Mlynář.

Sny o úsporách

Projekt elektronického Česka měl přinášet mimo jiné úspory. A to nejen časové na straně občanů a firem.

»Spořit by se dalo, kdyby se na projekty centrálně vyhlašovaly tendry a nebudovaly se resortní IT ostrovy. Třeba jen na centrální soutěži se dá uspořit mezi patnácti až dvaceti procenty. Jenže vedle toho je spousta projektů vybudována dvakrát či třikrát, jejich provoz je také placen několikrát a systémy jsou mnohdy zbytečně naddimenzované a robustní. V součtu by se dalo uspořit až čtyřicet procent všech nákladů,« předpokládá Edvard Kožušník.

Navíc když se podíváme na nárůsty počtu úředníků a utracené prostředky v posledních deseti letech, lze prohlásit, že na straně výdajů veřejné správy zatím žádné úspory nevznikly.

Namísto toho se objevují další a další sumy peněz, které stát vydal a nikde nejsou vidět.

Kritici rovněž poukazují na to, že v českém podání se některé agendy úřadů elektronizují jen proto, aby elektronické byly. Přitom téměř nejsou využívány. »Investice do elektronizace úřadů se budou vracet dvě stě let nebo se jedná o agendu, která by měla být spíše zrušena,« stěžuje si na plýtvání Kožušník.

»Určitě se nějaké aplikace realizovaly bez užitku, protože se šlo cestou individuálních, někdy i politických rozhodnutí,« konstatuje prezident ICT Unie Svatoslav Novák. Má na mysli například Internet pro Pražany či propíranou opencard.

Korupce bez komentáře

V souvislosti se zakázkami v oblasti informačních technologií se kromě toho nešetří slovem korupce. »V informačních technologiích se obecně používá model financování typu - chci systém za deset milionů. A už nikdo nekontroluje, co za ty peníze bylo. Některé úřady ovládají firmy, které říkají: Dejte nám 150 milionů, nebo se úřad zhroutí. A oni jim je dají, protože se bojí,« popisuje náměstek resortu spravedlnosti Zajíček.

Jeden ze zdrojů Ekonomu, který se léta pohybuje v okolí IT zakázek pro stát a jenž si nepřál být jmenován, dodává, že spousta projektů byla předražených. »Roli prostě vždy hrají zájmy firem, lobbují za svá řešení a jsou schopné vnutit a prodat naprostou pitomost, protože dotyčného politika přesvědčí, že je to takhle správně,« přibližuje.

Náměstek ministra vnitra Jaroslav Chýlek tvrdí, že žádnou z firem a priori nepreferují a každá veřejná zakázka podléhá pravidlům a podmínkám vyplývajícím ze zákona o veřejných zakázkách. Od firem ve většině případů zaznívá »no comment«.

Zřejmě »nejslavnější« zakázkou, kde se otevřeně mluvilo o korupci a již nakonec i Nejvyšší kontrolní úřad prohlásil za předraženou nejméně o 880 milionů korun, byl Internet do škol (Indoš). Náklady na něj se vyšplhaly k 7,3 miliardy korun, ministerstvo školství při realizaci mělo porušit zákon a uzavírat smlouvy nevýhodné pro stát. Po zhruba pěti letech Internet do škol neslavně skončil, viník se ale nenašel. Podobně do ztracena vyšumělo šetření dalších problémových projektů. Blamáží skončila ambiciózní pražská elektronická karta opencard za miliardu korun, další velmi spornou zakázkou je mýtné za 22 miliard korun.

O mrtvolách jen dobře?

O tom, zda elektronická státní pokladna za 2,5 miliardy bude, či ne, se vedou debaty už skoro pět let. První tendr na projekt, jehož cílem mělo být vybudování počítačového systému pro zrychlení a zprůhlednění hospodaření státu, zrušil antimonopolní úřad, druhý byl vyhlášen před dvěma roky. Nakonec zakázku získalo konsorcium firem kolem IBM. Kromě něj se přihlásil jen jediný další uchazeč, který byl nakonec vyřazen.

Více než rozporuplně jsou hodnoceny datové schránky. Jejich spuštění proběhlo s velkou slávou v říjnu loňského roku. Provozovateli systému - České poště - přitom hradí ministerstvo vnitra měsíčně za provoz fixní částku patnáct milionů bez DPH a kromě toho poplatky za jednotlivé transakce ve výši patnácti korun bez daně za jednu datovou zprávu.

»Dosud ke konci dubna bylo na ISDS (informační systém datových schránek) vynaloženo 432 milionů korun,« vypočítává další náklady náměstek ministra vnitra Chýlek. Na druhé straně resort tvrdí, že na poštovném stát ušetřil přes dvě stě milionů korun, jelikož přes schránky dosud prošlo 13,2 milionu zpráv.

Kvůli datovým schránkám nicméně také došlo v podstatě k umrtvení projektu Portálu veřejné správy (PVS), na který od roku 2004 stát ročně vydal 60 milionů korun. »Mrtvola« zvaná PVS dodnes spolkla 300 milionů.

Neblaze je na tom projekt elektronické zdravotní knížky IZIP. Startoval před osmi lety, ale nenabral rychlost. Za dobu existence se registrovalo jen 1,2 milionu uživatelů, letos jich chce IZIP spolu s exkluzivním partnerem Všeobecnou zdravotní pojišťovnou, která má 6,2 milionu klientů, získat dalších 800 tisíc.

»Náklady na uvedení do provozu, fungování a rozšiřování funkčnosti vyšly na stovky milionů korun,« uvádí ředitel IZIP Jiří Pašek. Nyní VZP jedná o vstupu do společnosti IZIP. »Parametry jsme ještě nedohodli, ale rozhodně nepůjde o stoprocentní účast,« potvrdil Tomáš Mládek z představenstva IZIP.

Pár úspěchů

Na tom, co se v rámci projektu »virtuálního Česka« podařilo, se oslovení odborníci shodují poměrně lehko a rychle. »Povedl se třeba systém Czech Pointů, hlavně protože to bylo takzvané inkrementální řešení: nic původního se neměnilo, ale přineslo to nové možnosti. A lidé se postupně naučili je využívat,« podotýká konzultant Jiří Peterka.

Czech Pointy vyšly asi na 270 milionů, do současné doby jich funguje takřka šest tisíc. Zájem o »služby« informačních kiosků přitom roste, zatímco loni vydávaly měsíčně 120 tisíc výpisů, letos už to bylo 150 tisíc. Za celou dobu existence kiosků jich bylo vydáno 3,3 milionu.

Kladně jsou ale hodnoceny i služby katastru nemovitostí a České správy sociálního zabezpečení. Ta například od roku 2004 do konce loňského přijala elektronicky 36,5 milionu formulářů. »Právě katastr je příklad, jak by se v budoucnu měly poskytovat služby a informace ze strany státu. Porovnejte si, jak fungoval dříve a dnes,« prohlašuje Zdeněk Zajíček a připomíná, že ani o katastru nikdo zpočátku pozitivně nemluvil. »Jakmile se katastr připojil na Czech Pointy, problémy zmizely,« dodává.

Samotná elektronizace katastru nicméně probíhá v různých krocích už od roku 1994, rozhodně není ukončena, a ani výdaje tak podle šéfa Českého úřadu zeměměřického a katastrálního Karla Večeře není jednoduché vyjádřit. »Celkové náklady při zvolené technologii můžeme v dnešní cenové úrovni odhadnout přibližně na sedm až osm miliard korun, přičemž jsou nerovnoměrně rozloženy přibližně do dvaceti let,« míní Večeře.

Jeho úřad nyní testuje ve spolupráci s notáři zápisy práv ohledně dědictví pomocí elektronických formulářů, podobným směrem by chtěl jít i u dalších podání.

Kromě toho probíhá takzvaná centralizace informačního systému katastru nemovitostí, který je důležitý pro vybudování nového registru územní identifikace, adres a nemovitostí. Ten se má stát součástí systému základních registrů. Náklady by měly dosáhnout během tří let více než půl miliardy korun, čerpat se mají i z fondů Evropské unie. Dalších dvě stě milionů korun ročně spolknou investice do hardwaru a softwaru pro další inovace.

Občankám hrozí odklad

Osudy eGovernmentu na český způsob ale ani zdaleka nekončí. Na řadě jsou základní registry a elektronické občanské průkazy, které podle předběžných odhadů spolknou další miliardu korun.

Zůstává přitom otázkou, zda se projekt elektronických občanek opět nezdrží a jak případně dopadne. Aby totiž mohl být spuštěn, musejí fungovat registry, které už byly zase o rok odloženy.

»Na konci devadesátých let se říkalo, že po úřadech nebude pobíhat občan, ale papír. Takže teď sami umíte posoudit, kolik se toho změnilo. Myslím, že se realizovalo tak čtyřicet procent původních představ,« uzavírá Vladimír Mlynář, jeden z ministrů, kteří měli během necelých dvaceti let za úkol český eGovernment uvést v život.

Radan Dolejš
Hana Filipová

Co je elektronický občanský průkaz?
- Měl by být vyvrcholením snah o elektronické Česko.
- Nahradí všechny průkazy (např. zdravotního pojištění) vydávané českými úřady.
- Vypadat má jako platební karta s fotografií a jménem.
- Bude mít strojově čitelnou zónu, na vyžádání i elektronický čip.
- Jako první by si ji povinně měli pořídit zaměstanci státu, krajů a měst.
- Měla by se vydávat od ledna 2012.
- Nejnákladnější položkou celého projektu jsou Centrální registry, samotná výrobní technologie průkazů státní pokladnu nezatíží.

eGovernment si politici přehazovali jako horký brambor a nikdy se nestal hlavní prioritou premiéra.

880 milionů korun
Nejméně o tolik byla podle Nejvyššího kontrolního úřadu předražena zakázka na Internet do škol.

Úkoly pro novou vládu
Týdeník Ekonom mapuje nejdůležitější problémy, kterými se budou muset politici zaobírat v následujícím období.

- Zjednodušení daní (Ekonom č. 22/2010)
- eGovernment (Ekonom č. 23/2010)

Následovat bude:

- Důchodová reforma
- Zdravotnická reforma
- Korupce při zadávání státních zakázek
- Výstavba silnic a dálnic