Zmatek nemusí být v některých případech na škodu. Reportéři popisující svízelnou situaci společností označovaných jako »Dubai Inc.« stále ještě hledají ten správný výraz, kterým by Dubai World a další jí podobné společnosti charakterizovali.

Objevila se celá řada slovních spojení, například státem kontrolovaná, státem podporovaná, polostátní, polovládní, ale prozatím se nikomu nepodařilo přesně vystihnout podstatu věci.

A nejen kvůli Dubaji bude třeba rozšířit ekonomickou slovní zásobu.

Ani ryba, ani rak

Hybridním společnostem se dnes daří všude, kam se podíváte. Tyto firmy na pomezí veřejného a soukromého sektoru nejsou ani starými dobrými státními podniky, vytvořenými s cílem kontrolovat významné části ekonomiky, ani tradičními soukromými firmami, o jejichž úspěchu, či neúspěchu rozhoduje výhradně jejich vlastní síla. Spíše se jedná o jakési nevyzpytatelné organizace, které volně přelétávají z jednoho světa do druhého podle toho, jak se jim to zrovna hodí.

K určitému prolínání veřejného a soukromého sektoru dochází i v bohatých státech. Francouzi měli vždy slabost pro firmy se státním podílem. Američané prostřednictvím Fannie Mae a Freddie Mac podporovali trh s byty. Nedávný finanční hurikán přinutil vlády na celém světě napumpovat do obchodních společností nemalé finanční prostředky, a zachránit je tak před bankrotem. Nikde se ale hybridním společnostem nedaří lépe než v rozvojových zemích.

Obzvláště Čína a Rusko uvítaly tyto organizace doslova s otevřenou náručí.

Tisíce čínských společností mají více či méně zřejmé vazby na ústřední či místní administrativu. V Rusku se vytvořila početná třída »státních společností«, které jsou nadány záhadnou schopností získávat majetek soukromých firem za směšně nízké ceny. Stát na ně má v některých případech tak úzké vazby, že je téměř nemožné rozpoznat, kde končí státní a začíná soukromý sektor.

Hybridní společnosti nacházejí živnou půdu i v energetice.

Třináct největších ropných společností světa, měřeno podle zásob ropy, je pod kontrolou státu. Jenže tyto firmy mají jen málo společného se svými předchůdci. Rozšířily své aktivity do celého světa.

Malajsijská společnost Petronas nebo čínská státní ropná společnost CNPC působí ve více než třiceti zemích. Mají přístup k bohatým zdrojům soukromého kapitálu a špičkovému know-how. Norský Statoil, čínská CNOOC i indická ONGC jsou všechny veřejně obchodovatelnými společnostmi. Stejně tak brazilský Petrobras, který v současné době provozuje více zařízení pro hlubinné vrty než kterákoli jiná ropná společnost.

Nejlepší z obou světů?

Jaký si na takové hybridní společnosti udělat názor?

Jejich příznivci léta tvrdí, že v sobě spojují to nejlepší z obou světů: bezpečnost veřejného sektoru a odvahu soukromého podnikání. Díky globálnímu dosahu mohou své domovské zemi přinést to nejlepší ze světových zdrojů. Státní záruky jim umožňují získávat půjčky za výhodnější úrokové sazby. Mohou využívat svého politického vlivu v boji proti konkurentům, kteří nemají tak dobré konexe.

Například státní ropné společnosti nejen že dostávají v domovských zemích ty nejlepší zakázky, ale navíc jsou chráněny i před možným tunelováním. I země jako Kazachstán nebo Venezuela raději omezí své sklony k plenění úspěšných podniků, budou-li věřit, že by se z takového postupu musely zodpovídat v Pekingu.

Debakl konglomerátu Dubai World však naznačuje, že to nejlepší z obou světů se může snadno proměnit v to nejhorší. U hybridních společností je největší problém to, že se jedná o z podstaty nepřehledné organizace zmítané protichůdnými tlaky. Kvůli tomu může být jejich vnitřní činnost těžko pochopitelná a jejich chování obtížně předvídatelné.

Odmítnutí dubajské vlády zaručit se za dluhy společnosti Dubai World bylo pro většinu investorů šokem, ačkoliv to vláda vždy jasně, byť jen jaksi mimochodem naznačovala.

Zástupce ministerstva financí Abdal Rahmán Sálih důrazně prohlásil, že věřitelé za rozhodnutí půjčit firmě peníze nesou odpovědnost sami a že by měli rozlišovat mezi obchodní firmou a státem. Avšak než došlo ke katastrofě, ani dubajská vláda, ani podnik si na neschopnost investorů rozlišovat mezi státním a soukromým sektorem rozhodně nestěžovaly. A to je Dubai World proti většině obdobných čínských společností vzorem průhlednosti.

Hybridní firmy bývají zpolitizované. Často to znamená, že poskytují teplá místečka politickým aparátčíkům. Čínské firmy jsou tak propletené se stranou, že se mezi lidmi mluví o »rudých podnikatelích«.

Politizace však může také znamenat zatažení do mocenských bojů. Rozhodování ruských obchodních společností ovlivňují téměř stejnou měrou potyčky frakcí uvnitř Kremlu jako strategické faktory.

Tento problém se neomezuje jen na rozvojový svět. Před svým pádem byly Fannie Mae a Freddie Mac všudypřítomnou silou ve washingtonské politice a před kritikou je chránily štědré příspěvky politikům, kteří měli regulovat jejich činnost.

Pohyb se zátěží

Propojení s politikou se stává problémem obzvláště v okamžiku, kdy se společnost rozhodne expandovat do zahraničí.

Státem podporované firmy často vyvolávají strašáka imperialismu. Jen těžko můžete číst o slibech CNPC budovat v Africe silnice výměnou za ropu a nevzpomenout si na někdejší britskou Východoindickou společnost.

Podniky se státní podporou jsou také vodou na mlýn xenofobního protekcionismu. Svědčí o tom i zuřivá reakce Američanů, když se dubajská společnost DP World pokusila odkoupit americké přístavy nebo když se čínská ropná společnost CNOOC snažila koupit konkurenční americký Unocal.

Politici rádi budí dojem, že tyto problémy chápou. Číňané tvrdí, že hybridní společnosti jsou jen jedno vývojové stadium na cestě k plnohodnotným kapitalistickým podnikům. Ruský prezident nedávno prohlásil, že státní firmy, které se »vymkly kontrole«, je nutno držet zkrátka. Většina západoevropských vlád hlásá, že se hodlá co nejrychleji zbavit akcií ve firmách, jejichž existenci svým zásahem zachránily.

Můžeme jen doufat, že všichni svá slova míní vážně. Čím zřetelnější bude hranice mezi státním a soukromým sektorem, tím lépe pro obě strany.

© 2009 The Economist Newspaper Limited.
All rights reserved. Publikováno na základě licence s The Economist, překlad týdeník Ekonom. Článek v angličtině najdete na www.economist.com.

Debakl Dubai World naznačuje, že »to nejlepší z obou světů« se může snadno proměnit v to nejhorší.

Související