Naše setkání se mělo odehrát v pražské restauraci U sedmi andělů v Jilské ulici. Neuskutečnilo se. Očekávaný host, někdejší důstojník československé rozvědky, jenž pracoval v osmdesátých letech pod falešnou identitou obchodního zástupce v USA, nepřišel. Obavy z možných dopadů publicity byly silnější.

Má dnes rodinnou firmu, která působí v developmentu, poskytuje finanční služby, obchoduje s bavlněnou přízí. Myslí si, že kdyby začal vzpomínat na dobu, kdy byl jako takzvaný »nelegál« vyslán do týlu »nepřítele«, ohrozil by byznys nejen svůj, ale i svých dětí.

»Nikdo z těch, kteří něco pamatují, nemá zájem se o těch věcech bavit,« konstatuje jeden z pražských podnikatelů, který byl sám dlouholetým spolupracovníkem Státní bezpečnosti (StB). Dodal, že jsou to vesměs špičkoví odborníci, kteří neměli problém uplatnit se i v novém režimu.

Považuje za nefér, že se nerozlišuje, zda někdo pracoval pro politickou II. správu Sboru národní bezpečnosti (SNB), tedy kontrarozvědku, či pro XI. správu (ekonomická kontrarozvědka), případně pro Vědecko-technickou rozvědku. Všichni jsou házeni do jednoho pytle. Lidi z Ústavu pro studium totalitních režimů (ÚSTR) podnikatel označuje za Koniáše.

Pavel Žáček, ředitel zmíněného ústavu, si nemyslí, že by existovaly lepší či horší složky StB. »Mnohdy agenturní síť ekonomické kontrarozvědky donášela identické politické informace z výrobních podniků či dalších hospodářských institucí jako síť politické kontrarozvědky. Každopádně to bylo udávání na spoluobčany a cizince. Tyto útvary navíc svojí činností chránily absolutně neživotný ekonomický model a stejně jako všechny ostatní úseky StB dostaly řadu lidí do kriminálu,« uvádí Žáček pro týdeník Ekonom.

Podnikatelé a manažeři, kterých se to bezprostředně týká, obvykle tvrdí, že téma StB už nikoho nezajímá. Sami svým chováním ale dokládají, že jde naopak o téma neobyčejně živé a citlivé.

Nejlepší taktika - mlčení

Týdeník Ekonom si dal jediný cíl: v souvislosti s dvacátým výročím od pádu komunistického režimu se bez předsudků podívat na činnost někdejší Státní bezpečnosti v oblasti ekonomiky. Nahlédnout do sféry, která zůstává badateli zcela opomíjena.

Mohlo by se zdát, že uplynulá doba je dostatečná na to, aby spolupracovníci StB, nadále působící ve vysokých manažerských funkcích, přestali zavírat oči před vlastní minulostí. Aby se alespoň pokusili sami sebe před svými kolegy a obchodními partnery obhájit, vysvětlit, že ne všichni spolupracovníci StB udávali.

Vstřícnost topmanažerů ale zdaleka nebyla taková, jak jsme očekávali. Mnozí se nadále drží taktiky, že nejlepší je mlčet.

Oslovili jsme například šéfa UniCredit Bank a zároveň prezidenta České bankovní asociace Jiřího Kunerta, který v letech 1982 až 1986 působil v londýnské pobočce Živnobanky a spolupracoval s československou rozvědkou. Jak před půl rokem s odkazem na archivní dokumenty uvedlo Rádio Česko, Kunert předával reporty o ekonomické situaci v zahraničí a zprávy o zahraničních bankéřích. V jednom případě údajně prolomil i bankovní tajemství, když předal tajné policii informace o pohybech na kontě Miroslava Šebka, pracovníka exportní firmy Exico v Londýně.

»Pan Kunert se nebude k dané věci vyjadřovat,« reagoval na žádost týdeníku Ekonom o schůzku mluvčí banky Tomáš Pavlík.

Naprosto shodně skrze svého mluvčího Petra Sedláčka odvětil i Pavel Kafka, který patnáct let v Česku reprezentuje německý strojírensko-elektrotechnický koncern Siemens.

Za minulého režimu se pohyboval v diplomacii (v letech 1986 až 1991 vedoucí ekonomické sekce na velvyslanectví v Bonnu) a od roku 1975 byl registrován jako agent rozvědky s krycím jménem Daxl.

Kafka nepromluvil ani přesto, že na konci tohoto roku odchází do penze a nemusel by proto brát takové ohledy na zájmy firmy Siemens.

Obdobně to dopadlo s Janem Stružem, předsedou sdružení Czech TOP 100, které každoročně přináší prestižní žebříčky nejvýznamnějších domácích firem. I on už v osmdesátých letech působil v londýnské pobočce Živnobanky a figuruje mezi ideovými spolupracovníky rozvědky s krycím jménem Stuja. Struž nereagoval na e-maily ani na telefonáty.

Pravdomluvný Hušák

Transparentně se zachoval generální ředitel Sazky Aleš Hušák, který před listopadem 1989 pracoval ve Státní bance československé v oddělení zabývajícím se devizovou legislativou. V té době byl agentem StB používající krycí jména Krakonoš a Chapman.

Rozhovor na toto téma sice Hušák také neposkytl, ale údajně jen kvůli časovému zaneprázdnění. Svou spolupráci nepopírá, dokonce i přesto, že přesvědčivé důkazy o ní chybějí. Jak sdělil Archiv bezpečnostních složek, Hušákův svazek byl zničen v prosinci 1989.

Kdyby chtěl, mohl by se s ministerstvem vnitra úspěšně soudit. Šéf Sazky říká, že ze svého selhání pro sebe vyvodil důsledky, nechce se nikdy angažovat ve veřejném životě.

Otevřeně se k vlastní minulosti staví i Jiří Šimáně, šéf a spolumajitel firmy Unimex Group, která nedávno v partnerství s firmou Travel Service neúspěšně usilovala o koupi ČSA. I on je v zákulisí českého byznysu znám jako člověk, jenž se zapletl s StB. Šimáně se však dnes už zaštiťuje soudním rozhodnutím z roku 2006, podle něhož byl v evidenci StB veden neoprávněně.

»Na příkaz soudu jsem byl z této evidence vyškrtnut. V odůvodnění se říká, že mě Státní bezpečnost sledovala jako studenta od roku 1972 do roku 1974 z titulu mého styku s emigranty. V roce 1974 spis uzavřela s tím, že výtěžnost je nulová. V roce 1977 StB spis předala do archivu, 21. března roku 1989 byl spis skartován,« popisuje týdeníku Ekonom sled událostí podnikatel, který před listopadem 1989 pracoval v podniku zahraničního obchodu Strojexport.

Šimáně nemá rád, když je jeho práce za minulého režimu líčena jako teplé místečko.

»Byl jsem posílán s developerskými projekty do nejhorších teritorií z hlediska práce i života - Iráku, Sýrie, Egypta a Afriky,« prohlašuje.

Soudy čistí registry

A není rozhodně sám, komu se podařilo dosáhnout rozsudku, podle něhož je evidence neoprávněná. Stejným rozsudkem se může pochlubit řada dalších, například Tomáš Plachý, šéf skupiny Safina (viz níže). Nejdůležitější obvykle je, zda je ve spisu závazek spolupráce s vlastnoručním podpisem.

V archivu třeba týdeník Ekonom zjistil, že vyškrtnutí z evidence dosáhl i František Chvalovský, dlouholetý obchodník se zemědělskými komoditami. Česká veřejnost ho zná jako bývalého předsedu fotbalového svazu a také jako člověka obviněného z rozsáhlého úvěrového podvodu v Komerční bance (kauza stále nebyla uzavřena).

Chvalovský, někdejší pracovník podniku zahraničního obchodu Koospol, byl od roku 1983 veden jako agent kontrarozvědky s krycím jménem František.

Soud rozhodl, že Chvalovský byl jako spolupracovník registrován neoprávněně, ačkoliv jeho svazek obsahuje detailní informace o verbovací schůzce, k níž mělo dojít v restauraci Budvar v Praze 6 dne 16. prosince 1983.

»Po přečtení slibu kandidát znejistěl. Řekl, že potřebuje některé věci vyjasnit. Například chtěl vědět, zda musí splnit každý úkol a zda se o jeho spolupráci s ministerstvem vnitra nikdo nedozví,« píše se v zápisu z »verbovky«. Ve svazku je i závazek spolupráce s podpisem.

Znalecký posudek však shledal, že podpis byl zfalšovaný. Sám Chvalovský před soudem prohlásil, že v souvislosti se služebními cestami docházel v Koospolu na oddělení zvláštních úkolů, kde se pohybovali lidé, o nichž se soudilo, že jsou z bezpečnosti, ale nikdo se mu jako pracovník StB nikdy nepředstavil, žádný závazek nikdy nepodepsal.

Následně ho v roli svědků nepřímo podpořili i jeho bývalí »řídící důstojníci«, kteří vypovídali v jeho prospěch. Vesměs si vůbec nepamatovali, že by se s Chvalovským někdy setkali.

Ten soulad ve výpovědích - nejen v případu Chvalovský, ale i v dalších - se zdá být až podezřelý a nabízí se otázka, co z toho všeho bývalí důstojníci mají. Taková svědectví ve prospěch současných podnikatelů každopádně mohou mít vysokou tržní cenu a na druhé straně obvykle stojí člověk, kterému nedělá problém ji akceptovat.

Jedni jako druzí...

Pražský právník Vojtěch Slówik, který jako zástupce vedoucího sekretariátu předsedy ÚV SSM spolupracoval s Vědecko-technickou rozvědkou, je přesvědčen že v podnicích zahraničního obchodu neexistoval člověk, který by nebyl v kontaktu s tajnými službami.

»Bez toho to prostě nešlo,« říká. Myslí ale, že by se mělo více rozlišovat, co byla politika a co standardní činnost tajných služeb tak, jak fungují všude na světě a za všech režimů. Slówik je přesvědčen, že svou průmyslovou špionáží pomáhal, aby země udržela kontakt s ekonomicky vyspělým světem.

»Málokdo si uvědomuje, že na poznatcích rozvědky byl postaven celý československý chemický a petrochemický průmysl,« poznamenává.

Většina bývalých »pézetkářů« se brání tím, že vůbec netušili, že se scházejí s důstojníky StB, protože ti vesměs používali falešnou identitu. To, že tajné služby jednotlivé obchody hlídaly, je podle nich přirozené.

Majitel holdingu Agrofert Andrej Babiš, který pracoval ve slovenské »pézetce« Petrimex, tvrdí, že jsou tajné služby stále stejné, i dnes strategické obchody hlídají, i dnes vytvářejí své agenturní sítě.

Andor Šándor, nyní bezpečnostní poradce, dříve náčelník Vojenské zpravodajské služby, si rovněž myslí, že by se mělo více rozlišovat, kdo co dělal, komu a čemu to sloužilo. »Já z prostředí vojenské rozvědky vím, že tam sice také působila řada kovaných soudruhů, ale nebylo to tak, že by tato služba šla proti našim vlastním občanům či proti emigrantům,« konstatuje.

Ekonomika mimo zájem badatelů

Role StB v oblasti ekonomiky, na rozdíl od politiky a kultury, je tématem, kterým se v Česku zatím nikdo z historiků seriózně nezabýval. Týdeník Ekonom alespoň žádnou práci na toto téma nenašel.

V Ústavu pro studium totalitních režimů není jediný odborník se zaměřením na tuto sféru, v seznamu badatelských a dokumentačních projektů nenajdeme nic, co by alespoň zavánělo ekonomikou. Podobné je to i v Ústavu soudobých dějin. Když se týdeník Ekonom obrátil na Archiv bezpečnostních složek, aby získal informace z činnosti někdejší ekonomické kontrarozvědky, pracovnice badatelny sdělily, že fond XI. správy je dosud nezpracovaný a nemá vhodnou archivní pomůcku (inventář), podle které by bylo možné objednat konkrétní materiál. Podobné je to údajně i s fondem Vědecko-technické rozvědky.

Podle názoru některých lidí, kteří mají blízko k činnosti Ústavu pro studium totalitních režimů a k Archivu bezpečnostních složek, je důvodem tohoto stavu nejen skutečnost, že chybějí erudovaní odborníci, ale i fakt, že jde o »příliš živé věci«. Je třeba mít na paměti, že případná badatelská práce by se dotýkala minulosti osob, jež mají dnes často větší vliv a více peněz, než tomu bylo za minulého režimu.

Ani pravicoví politici, kteří se o zřízení ústavu zasadili, by patrně nejásali, kdyby ústav svou prací přispíval k negativnímu vykreslení porevolučních transformačních a privatizačních procesů.

Ředitel ústavu Pavel Žáček tvrdí, že hlavním důvodem je volba jiných priorit. »Zachovaných archiválií je jenom v našem archivu více než 20 kilometrů. Kde byste vy začal bádat? V materiálech ekonomické povahy, když například neznáte osudy všech zavražděných, mučených či jinak perzekvovaných osob?« klade řečnickou otázku.

Nemilé setkání po letech

Že mohou archivy obsahovat živou a nadále senzitivní agendu, nepřímo potvrzuje i šéf skupiny Safina Tomáš Plachý, když vzpomíná, jak před lety s českou delegací vedenou prezidentem Klausem navštívil Turecko. Potkal tam člověka, kvůli kterému se prý za minulého režimu málem dostal do vězení. Šlo o Otakara Kučeru, který byl donedávna vedoucím obchodního úseku na generálním konzulátu v Istanbulu.

V osmdesátých letech byl Kučera vedoucím kanceláře podniku zahraničního obchodu Technoexport v syrském Damašku a v materiálech StB se o něm opakovaně hovoří jako o legalizovaném pracovníkovi rozvědky. Kučera v roce 1987 o Plachém, který také pracoval v Technoexportu, podal StB informaci, že »vyzrazuje československé státní tajemství a ohrožuje bezpečnost a životy našich soudruhů působících v Sýrii«. Pro Plachého to údajně mělo negativní dopady.

»Kvůli tomu mě prověřovali do třetího kolena, málem mě zavřeli. Nemůžete se mi divit, že to byl pro mě doslova šok, když jsem Kučeru v Turecku potkal v nové diplomatické roli,« říká Plachý.

Nyní už bývalý rozvědčík Kučera v Istanbulu není. Vrátil se do Prahy na ministerstvo zahraničních věcí, kde jej čerstvě můžeme nalézt na odboru dvoustranných ekonomických vztahů a podpory exportu. Když se týdeník Ekonom dotazoval na ministerstvu, zda jsou mu informace ohledně Kučerovy špionské minulosti známy, dostalo se mu lakonické odpovědi. »Pan Otakar Kučera má bezpečnostní prověrku od Národního bezpečnostního úřadu, stejně tak i negativní lustrační osvědčení,« uvedl tiskový odbor.

Sám Kučera na dotaz týdeníku Ekonom, zda pracoval pro rozvědku, odpověděl, že to celé je nesmysl.

Jasno do celého případu vnesly Ústav pro studium totalitních režimů a Archiv bezpečnostních složek, který shodou okolností ve stejný den, kdy týdeník Ekonom s Kučerou hovořil a on práci v komunistické rozvědce kategoricky popřel, zveřejnily na svých internetových stránkách seznam všech příslušníků Hlavní správy rozvědky (I. správy SNB).

Na soupisce je i jméno Otakara Kučery. S hodností nadporučíka, s působištěm v kanceláři Technoexportu v syrském Damašku, s krycím jménem Zeyer a s rozvědnou funkcí starší referent.

Jiří Pšenička

Plachého průmyslová špionáž

Tomáš Plachý je znám jako spolumajitel a šéf skupiny Safina zabývající se výrobou předmětů z drahých kovů. Patří do ní i projekční a dodavatelská firma Chemoprojekt a farmaceutická firma VUAB Pharma. Nově i podnik zahraničního obchodu Technoexport.

Právě s tímto podnikem je přitom spjata jeho téměř celá předlistopadová kariéra. Působil v něm jako referent od roku 1975.

V souvislosti s kontraktem na výstavbu ropné rafinerie Salahuddin v irácké Baiji byl vytipován jako vhodný kandidát pro plnění kontrarozvědných úkolů spojených s touto investiční akcí.

Ke spolupráci s XI. správou (ekonomickou kontrarozvědkou) měl být údajně získán 5. ledna 1983 v kanceláři podniku Čechofracht.

V dalším období se o něm už píše jako o tajném spolupracovníkovi s krycím jménem Ali.

Plachý ale prohlašuje, že s StB nikdy nespolupracoval. Prokazuje to rozhodnutím soudu z roku 2002, podle něhož byl registrován neoprávněně. Žádný závazek prý nikdy nepodepsal. Pouze podával běžná hlášení o služebních cestách, jako to ostatně museli dělat všichni pracovníci podniků zahraničního obchodu.

Netušil, že někteří jeho kolegové, s nimiž byl v kontaktu, pracují zároveň i pro tajné služby.

»Při jakémkoliv výjezdu či příjezdu nám dávali různé papíry podepsat, museli jsme vždy napsat prohlášení, že jsme nebyli nikým kontaktováni,« vzpomíná Plachý. Zájem StB prý souvisel s jeho prací na rafinerii v Iráku, kde dostal za úkol sehnat dokumentaci k sousední japonské rafinerii.

»Přišli za mnou lidi z ambasády, říkali: Hele, tady se má něco stavět, ono se to má stavět i v bratislavském Slovnaftu, my o to máme zájem, bylo by asi dobré, kdyby se to dalo sehnat. Udělejte s tím něco. A já jsem to sehnal,« říká Plachý.

»Měl jsem tehdy říct: Promiňte, to jsou ti hodní Japonci, a vy jste ti zlý, já s vámi nechci mít nic společného?« klade otázku.

Agilní rozvědčík Kafka

O tom, že dlouholetý šéf firmy Siemens Kafka spolupracoval s StB, se ví. On sám se k tomu nikdy nevyjádřil. Kdybychom měli vycházet pouze z oficiálních dokumentů, které na Kafku vedla StB, jeho postoji se nelze divit. Materiály mu žádnou dobrou reklamu nedělají. Členem KSČ se Kafka stal už v osmnácti letech, spolupráci StB vlastnoručně podepsal v roce 1975, když mu bylo teprve 26 let. Tehdy působil na tiskovém odboru federálního ministerstva zahraničních věcí a vnitro jej pověřilo, aby sledoval činnost zahraničních novinářů.

Krátce poté se dostal jako tiskový atašé na velvyslanectví do Japonska. Rozvědka jej z počátku nechválila. Poukazovala na jeho pasivitu, omezenou stykovou základnu, kariérismus a nezdravý vztah k penězům. Až v roce 1978 jej tajné služby začaly chválit, vysloužil si i finanční odměny.

»Základní brzdou jeho využití jsou jeho osobní vlastnosti. Projevil se jako ctižádostivý a cílevědomý, zejména pokud jde o dosažení svých osobních cílů. Projevoval dostatečnou agresivitu, houževnatost, neostýchal se použít pomluvy nebo podrazu. V podstatě se dovede velmi dobře ovládat, své opravdové pocity dává najevo pouze výjimečně,« je Kafka charakterizován v jedné ze zpráv.

V roce 1982, kdy se předpokládalo, že půjde na zastupitelský úřad do Vídně, požádal, zda by nemohl dostat školení, při němž by byl seznámen s metodami práce kapitalistických rozvědek, »aby byl připraven čelit různým nástrahám, s kterými je možno v Rakousku počítat«.

Babišovy syrské fosfáty

Dnes je Andrej Babiš označován po Petru Kellnerovi za druhého nejbohatšího domácího podnikatele. Jeho holding Agrofert působí v zemědělství, chemickém a potravinářském průmyslu. Jako někdejší pracovník podniku zahraničního obchodu Petrimex, monopolního dovozce ropných a chemických produktů pro Slovensko, měl údajně i on být v přímém kontaktu s StB. V Petrimexu začal jako řadový referent a v roce 1985 byl jako jednatřicetiletý vyslán do Maroka. V hlavním městě Rabatu až do počátku roku 1990 zastupoval dvanáct slovenských firem.

V archivních materiálech se o něm psalo jako agentovi s krycím jménem Bureš. Registrován měl být v roce 1982 v Bratislavě. Jak to bylo doopravdy s jeho spoluprací s StB, je těžké ověřit. Jeho svazek náleží Slovenské republice a není dostupný.

On sám ale opakovaně prohlašuje, že s StB nikdy nespolupracoval. Na druhé straně nezastírá, že podniky jako Petrimex měly tajné služby pod palcem.

»V každém podniku zahraničního obchodu tehdy fungovala tajná policie. Jaký je rozdíl mezi tehdejší hospodářskou rozvědkou a dnešní BIS? Žádný. Tak jako tehdy za námi chodili a ptali se, proč nekupujeme fosfáty ze Sýrie, ale z Izraele, tak stejně tak dnes se BIS podobně zajímá o dění v české ekonomice,« říká k tomu dnes Babiš. Syrské fosfáty nejmenuje náhodou, právě kvůli nim byl v roce 1982 údajně sám vyslýchán na StB, když je odmítl nakoupit jako údajně nekvalitní.

Slówikova embargovaná linka

Advokát Vojtěch Slówik, který se podnikatelsky angažuje v oblasti lesního hospodářství a výroby biopaliv, je jedním z mála, kdo nepopírá, že s StB vědomě a aktivně spolupracoval.

V jeho případě se jednalo o Vědecko-technickou rozvědku. V materiálech StB jej najdeme pod krycím jménem Ubar.

Získán ke spolupráci byl v září 1986 v pražské restauraci Zlatá husa. V té době byl zástupcem vedoucího sekretariátu předsedy ÚV SSM.

V roce 1988 se Slówik stal náměstkem ředitele nově založené samostatné hospodářské jednotky ÚV SSM Zenitcentrum. Navázal řadu kontaktů se zástupci západních firem, šlo téměř výhradně o československé emigranty. Zvláště často je v materiálech StB zmiňován jistý doktor Červenka, švédský občan působící na švédském ministerstvu zahraničních věcí. Přes Červenku Slówik tajně připravoval dovoz gumárenské linky s řídicím centrem od americké firmy Texas Instruments. Šlo o embargované zboží, vymýšlel se proto složitý model, jak embargo obejít.

»Jednalo se o světově unikátní technologii protektorováni pneumatik mikrovlnným způsobem,« říká k tomu Slówik. Události z listopadu roku 1989 ale vedly k tomu, že z celé akce nakonec sešlo. Příprava tajné operace měla i vedlejší efekty. »Ve Švédsku se nám podařilo získat dokumenty o monitoringu sovětských ponorek u švédských břehů. Nafotili jsme to a předali to v Praze. Později jsem se dozvěděl, že kvůli tomu přišlo poděkování z Moskvy,« uvádí Slówik.

Co posuzují soudy

V rámci soudních sporů souvisejících s evidencí ve svazcích StB je třeba prokazovat, zda evidovaná osoba se vědomě zavázala ke spolupráci, nebo nikoliv.

V této souvislosti je rozhodující zejména takzvaný vázací akt, který byl prováděn podle vnitřní směrnice StB. K tomuto úkonu docházelo po předběžném prověření dané osoby a v rámci tohoto aktu byla vyzvána k závazku spolupráce.

Ten přitom musel být dán zpravidla písemně, za výjimečných okolností i ústně. Podepsaným závazkem se podepisující zavazoval plnit stanovené úkoly, které mu budou uloženy, neprozradit svou spolupráci a zachovat v tajnosti všechny skutečnosti, které se na základě spolupráce dověděl.

Soudy došly k závěru, že když byl závazek ke spolupráci vylákán, aniž si zavazující mohl být například v důsledku své nedbalosti vědom toho, že závazek přejímá, není možné takový závazek posuzovat jako opravňující k evidenci podepsané osoby. V konkrétním případě může jít třeba o podstrčení vázacího aktu mezi další písemnosti.

Když tedy není v soudním řízení jednoznačně prokázáno, že zapsaná osoba se vědomě zavázala ke spolupráci se StB, což je zpravidla dovozováno právě z podpisu vázacího aktu, soudy určují, že příslušná osoba byla evidována neoprávněně.

Rozhodující přitom na druhé straně není, zda následně osoba, která se ke spolupráci zavázala, příslušnou činnost reálně vykonávala.

Petr Mikeš,
advokát, PPS Advokáti - Advokátní kancelář Perthen, Perthenová, Švadlena a partneři

V Ústavu pro studium totalitních režimů dnes není jediný badatel zaměřený na ekonomiku.

985 jmen
čítá aktuálně zveřejněný seznam pracovníků rozvědky.

Související