Známky oživení, které už jsou v Asii silné, dávají naději na zotavení z recese. Trvalá hospodářská expanze je však nepravděpodobná, dokud nedosáhneme pokroku v řešení toxických aktiv.
Když finanční systém funguje dobře, vyvažuje novátorství s bezpečím.
Banky si půjčují nakrátko - stále více na trhu s komerčními cennými papíry, nikoliv z vkladů - a samy půjčují nadlouho s vyššími úrokovými sazbami, čímž na sebe berou jak úvěrové riziko, tak riziko úrokové sazby.
Transakce s vypůjčenými penězi zvyšují výnosy, když je situace příznivá, ale jsou riskantní, když není. Nepřekvapí tedy, že největší zkrachovalé firmy (Bear Stearns, Fannie Mae a Freddie Mac, AIG a Lehman Brothers) vykazovaly nejvyšší objem těchto transakcí.
V letech 2002 až 2007 byly na hypotéky a další věci rozpůjčovány biliony dolarů, přičemž všichni počítali s tím, že bude pokračovat růst. Když ale hudba přestala hrát, hodnota aktiv se zřítila dolů. Kvůli složitosti sekuritizovaných úvěrových balíčků neměl nikdo jistotu, kdo co vlastní nebo jakou to má cenu.
Silná reakce centrálních bank a vlád napětí poněkud zmírnila. Program komerčních cenných papírů Federálního rezervního systému (Fed) pomohl k opětnému otevření trhu s komerčními cennými papíry.
Barometr stresu, který experti sledují nejpozorněji, totiž LIBOR-OIS (Overnight Indexed Swap) Spread, se proti stratosférické úrovni během krize snížil.
Některé vládní programy se redukují kvůli nedostatku poptávky. Na trhu však zůstává jen málo nových sekuritizací a nabídek bankovních dluhů bez vládní podpory.
Původní myšlenka, podle níž měla americká vláda v programu TARP odkoupit část toxických aktiv v objemu 700 miliard dolarů, ustoupila kapitálovým infuzím. Nový investiční program odkupu toxických aktiv, s nímž přišel ministr financí Timothy Geithner, má navzdory dotovanému financování málo příjemců. Toxická aktiva tedy zůstávají v účetních rozvahách bank.
Mohou ale dost dlouho generovat dostatečné zisky, aby získaly čas k odepsání menších ztrát a navýšení soukromého kapitálu, až bude ekonomika silnější?
Odhady ztrát z amerických půjček a cenných papírů se pohybují od necelého bilionu do téměř čtyř bilionů dolarů. Více než polovinu drží banky a makléřské firmy. A analogický problém má západní Evropa a Asie.
V latinskoamerické dluhové krizi v 80. letech zabraly gradualismus, ziskovost a nakonec i Bradyho dluhopisy. Složitá ekonomika ale srazí hodnotu toxických aktiv a promění v ně další.
Kvůli klesajícím cenám nemovitostí byla řada hypoték vyšší než hodnota domů. To podnítilo osobní bankroty, což zvyšuje počet propadlých hypoték a snižuje hodnotu jimi krytých cenných papírů v účetnictví finančních společností.
Pro případ nouze potřebují politici plán B modelovaný jako vyřešení krize kolem půjček v USA na počátku 90. let spolu s prodejem toxických aktiv v blocích (aby proces nemařila "nežádoucí selekce"). Dějiny jsou poučné.
Z 500 miliard dolarů, jež tehdy Amerika požadovala pro vládní Resolution Trust Corporation, se 400 miliard vrátilo z prodeje aktiv. To znamenalo čisté náklady 100 miliard dolarů, tedy jen desetinu nejhorších prognóz.
Vlády celého světa navíc žádají po centrálních bankách, aby monitorovaly riziko a ohrožení finančního sektoru (ne jednotlivé firmy). Barack Obama by pověřil Fed, který již několikrát rozpoznal krizi pozdě. Bank of England usiluje o podobné pravomoci. EU chce zřídit výbor pro systémová rizika tvořený guvernéry centrálních bank v čele s Evropskou centrální bankou.
S finančními institucemi, které jsou příliš velké, než aby mohly padnout, se ale nebude jednat snadno. Systém, jenž umožňuje privatizaci zisků z riskantních transakcí na dluh, ale socializuje ztráty, se musí změnit.
Aby se vyvážily výhody vyplývající z velikosti a socializované ztráty na úkor daňových poplatníků, měl by se od firemních gigantů vyžadovat větší kapitál, jehož objem by se zvyšoval nepřímo úměrně velikosti.
Přeměnou části dluhu v podíl na majetku na základě pravidel pro stavy ohrožující solventnost by se ochrana zvýšila. Kdyby se přidalo zvýšení laťky pro sanace, pak by pobídky přiměly finanční instituce přijmout odpovědnost dříve, než udeří katastrofa.

© Project Syndicate 2009
www.project-syndicate.org

Transakce s vypůjčenými penězi zvyšují výnosy, když je situace příznivá, ale jsou riskantní, když není.

Odhady ztrát z půjček a cenných papírů v USA se pohybují od bilionu do téměř čtyř bilionů dolarů.

Michael J. Boskin
- Je profesorem ekonomie, držitelem profesorského postu T. M. Friedmana a vysoce postaveným členem Hooverova institutu při Stanfordově univerzitě.
- Předsedal Radě ekonomických poradců ve vládě George Bushe v letech 1989 až 1992.

Související