Tradice na vymření

Služební fabia se smýká krušnohorskými serpentinami nahoru dolů. V tomto zapadlém kraji chumelí, i když v nížinách už kvetou šeříky. Kraslice, městečko téměř na hranicích s Německem, bývaly v minulosti takřka synonymem pro krajku a hudební nástroje.
Po "krajkových" závodech dneska zbyly jen vzpomínky. Textilní historii zastupuje pár malých výrobců pro automobilový průmysl a společnost Sametex vyrábějící oděvní samety, technické textilie a plyše. Loni ale i tahle firma skončila v osmatřicetimilionové ztrátě a propouštěla.
Zachránit tradici v obci se snaží Amati Denak, která udržuje dlouholetou historii výroby hudebních nástrojů v regionu. "Ještě okolo roku 1900 bylo v oboru zaměstnáno na šestnáct tisíc lidí, výrobců byla spousta," říká Tomáš Prem při prohlídce továrny společnosti Amati.
Ve firmě, která patří v současné době mezi tři největší výrobce dechových hudebních nástrojů v Evropě, pracují mnozí už od vyučení. "V průměru vyčistím dva velké nástroje denně, menších pozounů ale klidně patnáct," usmívá se starší muž, který v Amati strávil čtyřicet let.
Rozhodně není výjimkou, ve městě příliš jiné práce není. "Tady mají šanci švadleny, ale Sametex už také nebere. Už se nevyplatí jezdit ani do Německa, navíc tam teď berou jen vyučené," potvrzuje i mladší blondýna v areálu továrny.
Amati je v Kraslicích největší zaměstnavatel, místo v ní mají tři stovky lidí. Těsně po revoluci jich ještě firma zaměstnávala 900. "Když vezmu dechové nástroje, tak jsme dřív byli monopol. Po revoluci vznikly ještě některé výroby, spíše rodinné firmy, kde je zaměstnáno do pěti lidí, ale zabývají se jen jedním sortimentem," vzpomíná výkonný ředitel Amati Václav Hnilička.
Pod jeho vedením se podniku poměrně daří, a i když v roce 2007 byl ještě v červených číslech, došlo k výraznému snížení ztráty. Loňský obrat dosáhl kolem dvou set milionů korun.
Před dvěma lety Amati začala s restrukturalizací celé společnosti. Dříve než naplno vypukla finanční krize, připravovala se na problémy, které by mohly nastat. Ubylo zaměstnanců, přestaly se vyrábět studentské nástroje a do popředí se dostaly ty dražší. Došlo k sestěhování závodů, které firma vlastní.
"Děláme jen zakázkovou výrobu, nedržíme si žádný podstatný sklad hotových výrobků jako dříve," vysvětluje Václav Hnilička s tím, že v poslední době firma realizovala několik velmi slušných projektů, které zabezpečily dostatečný odbyt. Dokonce už nestačí vyrábět. "Zakázky máme na několik měsíců dopředu a plány u velkých odběratelů jsou pozitivní," dodává Hnilička.
O budoucnosti přesto občas přemýšlí s obavami. Má pocit, že stát na jeho obor pozapomněl. "Nejsme to jen my. Spousta českých výrobců asi nebude spokojena s péčí věnovanou výrobě, která vždy v Česku byla, a cítí se trošičku odstrčeni," povzdechne si Hnilička.
To, co se stane s oborem v Česku třeba za deset let, a zda je možné, že zmizí z mapy, se ale bojí odhadovat.
"Vezmeme-li v úvahu vysoký podíl ruční práce třeba při výrobě pian, sílící konkurenci asijských produktů, které jsou však vyráběny strojově, nikoliv ručně, je tato obava na místě," přidává se Iva Stratílková z Petrofu.

Sázka na kvalitní nástroje
Výrobcům hudebních nástrojů klesají tržby výrazně už od roku 2000. Tehdy utržili ještě přes 2,7 miliardy korun, o šest let později už to bylo o zhruba miliardu korun méně. Problémy jsou v podstatě stejné jako v mnoha dalších oborech: levná konkurence asijských výrobců či výkyvy kurzu koruny. Podporu státu ani nechtějí komentovat.
"Možná byste průzkumem ve sněmovně zjistili, že mnozí politici ani netuší, jací výrobci a jaké druhy výrobků dělají. Snad by si ještě dokázali vzpomenout na Petrof," konstatuje Ivana Stolařová, ředitelka Strunalu, největšího výrobce strunných nástrojů v Evropě.
Továrna Strunalu v Lubech u Chebu přitom navazuje na bohaté tradice karlovarského kraje budované řemeslníky a mistry od druhé poloviny šestnáctého století.
V budoucnost oboru Ivana Stolařová dál věří, i když očekává spíše hubená léta: "Ne nadarmo se říká: co Čech, to muzikant. A pokud naše děti nepřestanou mít zájem chodit do hudebních škol, výroba se určitě udrží."
Václav Hnilička z Amati ale oponuje, že nepodaří-li se přesvědčit potenciální zákazníky, že je lepší kvalitní nástroj než nekvalitní za třetinovou cenu, je čeho se bát.
Nijak výjimečné časy nezažívá v poslední době ani tradiční značka Petrof, v jejímž čele stojí zástupkyně už páté generace rodiny.
Ještě na počátku devadesátých let pracovalo v královéhradecké firmě přes dva tisíce zaměstnanců, dnes jsou jich zhruba tři stovky. Nejtěžší období prožila firma před čtyřmi lety, kdy bojovala o přežití. Banky společnosti obstavily účty, firma krátce dlužila lidem výplaty. Po radikální restrukturalizaci, při které propustila několik stovek lidí, uzavřela pobočné závody a výrobu soustředila do Hradce Králové, došlo ke zlepšení situace.
Krize ale vrátila podnik do problémů. Jak říká Iva Stratílková, už loni před koncem roku bylo jasné, že to nebude jen virtuální hrozba. Zatímco obvykle bývá předvánoční trh nejzajímavějším obdobím roku, loni došlo na všech trzích k obrovským propadům.
Riziko pro Petrof představuje i to, že výroba piana trvá dlouho - až devět měsíců, k tomu je třeba přičíst roky, po které vysychá dřevo, než je vůbec možné je pro výrobu použít.
Udržet výrobu chce ale šéfka a pokračovatelka rodu Petrofů Zuzana Ceralová-Petrofová za každou cenu. V plánu je další propouštění, místo si udrží nejspíše jen necelé dvě stovky lidí. Zavírat firmu ale rozhodně nehodlá, záchranu hledá i ve výrobě nábytku.

Šance pro porcelánky - Hengis
Přesto mají výrobci hudebních nástrojů ve srovnání s ostatními tuzemskými tradičními obory trochu jinou pozici. Před revolucí i dvacet let po ní se jejich počet stále drží v podobných číslech.
Stačí ale zůstat v Karlovarském kraji a podívat se na výrobce porcelánu. Ještě na přelomu 80. a 90. let bylo porcelánek zhruba dvakrát tolik. "Porcelán se tehdy exportoval do celého východního bloku i na západ. Porcelánka byla pro tehdejší hospodářství cenná hlavně jako producent deviz," říká výrobní ředitel závodu Karlovarského porcelánu v Nové Roli Jan Štefl. V polovině devadesátých let došlo k privatizaci. "Z původních zhruba šestnácti výrobních jednotek se více než polovina osamostatnila," vzpomíná Štefl, který právě tehdy do firmy nastoupil. "Dnes jich ale funguje asi polovina, další zanikly," dodává.
Při prohlídce novorolského závodu se posmutněle dívá po téměř prázdných halách. Podnik byl od loňského prosince v konkurzu, v prvním čtvrtletí roku dobíhalo dopalování rozpracovaných výrobků.
"Tahle pec dneska před půlnocí vyhasne, je poslední. Asi se budu muset jít opít," říká muž, který u ní strávil osmnáct let života.
Už tři měsíce nedostal výplatu, přesto stále věří, že se pro firmu najde záchrana. Našla. Den po návštěvě týdeníku Ekonom oznámil věřitelský výbor, že čtyři závody Karlovarského porcelánu včetně toho v Nové Roli koupila plzeňská firma Hengis. Výrobu chce obnovit v květnu, do práce by se tak co nejdříve mohlo vrátit zhruba 400 zaměstnanců ze zhruba tisícovky propuštěných. Celkem tu do loňského roku pracovalo zhruba třináct set zaměstnanců, v roce 1995 dávala firma práci ještě více než dvěma a půl tisíce lidí.
"Ještě tak deset let po privatizaci byl porcelán ve velmi dobré kondici, co se týká prodeje i produkce," konstatuje Štefl. Teprve posledních několik let začala veškeré evropské zboží vytlačovat levná východoasijská konkurence.
To, že jednou tradice oboru zmizí, bere jako téměř hotovou věc. "Mám téměř jistotu, že se tak stane, když se nenarovnají ekonomické poměry mezi východní Asií a Evropou," myslí si Štefl.

Sláva bižuterie se nevrátí
"Je samozřejmě smutné a z hlediska prestiže České republiky alarmující, že tradiční výrobci a držitelé tradičních značek s datem založení mnohdy před stem i více lety bojují o existenci, ale pomoc státu těmto segmentům průmyslu je téměř nemožná," konstatuje šéf Hospodářské komory Petr Kužel.
Takzvaná veřejná podpora je totiž v současných podmínkách v EU svázána řadou předpisů a možnost pomoci je velmi omezená. Těžko může negativní trend zvrátit.
Svaz průmyslu a dopravy tvrdí, že by se vybraná jednotlivá odvětví zachraňovat neměla. A podniky by neměly dostávat státní veřejnou podporu tak, jak se to děje ve světě vůči bankovnímu sektoru.
"Stěžejním řešením je nastavení podnikatelsky příznivého prostředí, průhledného, s co nejmenší mírou byrokracie a korupce a podobně. To by podpořilo tradiční odvětví více než jednorázové injekce," vyjádřil stanovisko svazu mluvčí Milan Mostýn.
Jan Štefl přesto vidí podporu ze strany Evropské unie jako jedinou cestu pro budoucnost porcelánu. Jinak zůstane zachováno jen několik nevelkých producentů rodinného typu, kteří budou napojeni na velmi malou obchodní síť. "Produkce ve větším množství nebude ale nejspíše dlouhodobě udržitelná," myslí si.
Podobně se na to dívají i výrobci bižuterie. Do budoucna podle Svazu výrobců bižuterie přežijí jen menší, specializované a samozřejmě dobře vedené firmy.
Zatímco tedy před revolucí existoval jen koncern Jablonecká bižuterie a v oboru pracovalo zhruba pětadvacet tisíc lidí, dnes je firem sice zhruba dvě stě, ale zaměstnávají jen pětinu lidí. "Bývalá sláva v plném lesku už se asi nevrátí, ale vždy je možné dělat něco pro to, aby se opět aspoň částečně oživila," myslí si Jaromír Adam, tajemník svazu, který se prostřednictvím různých orgánů snaží zajistit oboru podporu.
"Ze strany státu žádnou necítíme a jsme přesvědčeni na základě konkrétních zkušeností, že je mu jedno, zda obor zanikne. Konkrétní akce na podporu oboru zůstávají zatím bez odezvy," konstatuje Adam.
Šéf Hospodářské komory uznává, že v současné době nezbývá bohužel nic jiného než využít všech možností, které pravidla veřejné podpory v EU dávají. "Musíme jen důvěřovat našim podnikatelům, že se dokážou se situací vyrovnat a zachrání pro nás všechny, nejen z ekonomických důvodů, historické a tradiční segmenty výroby," říká Petr Kužel.

Konec zápalek v Čechách
Oborů, které si v tuzemsku zaslouží přídomek tradiční, je spousta. A stejně tak spousta jich hraje téměř denně o život, mnohdy prohrávají. Jeden příklad za všechny - sirky.
Po 170 letech skončila loni v prosinci výroba jediného producenta zápalek v Česku, Solo Sušice. Za poslední tři roky Solo snížilo stav lidí na polovinu, klesaly prodeje, prohlubovala se ztráta. V roce 2007 se prodalo 400 milionů krabiček, o pětinu méně než předcházející rok. Výsadní postavení měla přitom sušická továrna i v rámci Evropy, byla jedinou, která fungovala "proti" pákistánským a indickým konkurentům.
V českých rukou alespoň nadále zůstávají tradiční ochranné známky s obrázky klíče, nůžek a dýmky.

Motorky pohřbili Sověti
Další příklad může být paradoxně z tak klíčového odvětví, jakým je pro Českou republiku automobilový průmysl. Tedy spíše z jeho sesterského oboru. Obrovskou tradici měla totiž v Československu výroba motocyklů, obor zažil několik skvělých "vrcholů".
Prvního dosáhl hned v "prehistorickém" období. Jak říká Antonín Šípek ze Sdružení automobilového průmyslu, jen málo se ví, že skutečný průmyslově vyráběný motocykl v dnešním slova smyslu je český vynález.
"Jedná se o motocykl Laurin & Klement, který se v Mladé Boleslavi představil už v roce 1899. Druhým technickým vrcholem byla Jawa 250 "pérák", jež byla tajně vyvinuta v době německé okupace a začala se vyrábět po roce 1945 a byla to absolutní světová špička," připomíná historii Šípek.
Své sportovní vrcholy zažívaly české značky v 60. letech, kdy získávaly tituly mistrů světa ve všech motoristických disciplínách.
Jenže právě tehdy začala psát historie českých motocyklových výrobců svůj předčasný konec. Když se tu v roce 1960 vyrobilo rekordních 375 tisíc motocyklů, velká část z nich se exportovala do zemí Sovětského svazu. Ten neměl zájem o nově vyvíjené výrobky a spokojoval se s osvědčenými stroji.
"I proto možná tehdejší státní a stranické orgány rozhodly o konzervaci až utlumení rozvoje oboru. Téměř zcela se zastavily investice a vývoj, a tím začal postupně československý motocyklový průmysl ztrácet základní konkurenční schopnost," konstatuje Šípek.
Od konce osmdesátých let proto odvětví nemohlo, na rozdíl od automobilového průmyslu (Škoda Favorit), nabídnout výrobek schopný konkurovat vyspělým a plně otevřeným trhům.
Do roku 1989 se vyráběly motocykly Jawa v Týnci nad Sázavou a ČZ ve Strakonicích, v Povážské Bystrici mopedy Babeta. Zatímco Jawa se v Týnci vyrábí v omezeném množství dodnes (stroj z exkluzivní limitované série vlastní třeba šéf ČEZ Martin Roman), značka ČZ z motorismu zcela zmizela, když v roce 1997 po neúspěšném spojení s italskou Cagivou ukončila výrobu.
"Z hlediska počtu výrobců přesto k razantní změně zdánlivě nedošlo, ovšem z hlediska počtu vyráběných množství ano. V první polovině 80. let minulého století vznikalo přes 200 tisíc motocyklů ročně, nyní je to přibližně padesátkrát méně," upozorňuje Antonín Šípek.
Po revoluci se o výrobu jednostopých vozidel pokoušely i další české firmy, ale spíše neúspěšně. Objevily se například značky Stella/Pento, Praga nebo Dandy.
Úspěch ale zaznamenala pouze firma Blata, jež v Blansku vyrábí minibiky.
"Jawa loni vyrobila asi 1550 kusů, Blata odhadem tisíc až dva tisíce kusů ročně," konstatuje Šípek s tím, že zakázkovou výrobu plochodrážních motocyklů v řádech jednotek kusů ročně ještě vyrábí společnost JRM - Jawa Divišov, která se oddělila od týnecké Jawy hned po roce 1989.
Světový trh už dávno ovládají především japonské značky, pro úspěch je vyžadována velmi úzká specializace na závodní či sportovní modely nebo luxusní motocykly. A přestože se zbylí tuzemští výrobci specializují, situace z úspěšných šedesátých let se v tuzemsku opakovat určitě nebude.

Čeští ševci bez Bati
Téměř všechna zmiňovaná i další odvětví odvětví byla v minulosti orientována na masovou produkci mířenou na relativně nenáročný trh bývalého východního bloku anebo rozvojových zemí.
"I když firmy stavěly tradici na vynikající předválečné úrovni a dosahovaly některých významných úspěchů v 70. a 80. letech, rozpad trhů po roce 1990 je velmi těžce zasáhl. Řada velkých výrobců se nedokázala s novou situací vyrovnat," říká Petr Kužel.
Příkladem může být obuvnictví. Před rokem 1989 byla do Ruska exportována více než polovina ze 70 milionů párů obuvi tehdy vyráběných v Československu. "Se ztrátou ruských trhů, kdy se výrobci téměř přes noc měli orientovat na západní trhy, došlo k prvnímu výraznému poklesu výroby," přiznává Vlasta Mayerová, tajemnice České obuvnické a kožedělné asociace.
Tehdy v českém obuvnictví, založeném na baťovské tradici, pracovalo přes pětatřicet tisíc lidí, dnes je to už jen pět tisíc. Párů obuvi se tu vyrobí asi pět milionů.
"Čeští "ševci" se nikdy nějaké podpory státu nedočkali a asi ani nedočkají. Opravdu si osobně myslím, že kdyby obor zanikl, tak to bude státu asi úplně jedno," říká Mayerová.
Vedle klasického problému s asijskou levnou konkurencí je potíž i v nedostatku mladých kvalifikovaných lidí. Učební obor obuvník se neotevřel už šest let, uzavření hrozí i oboru materiálového inženýrství pro obuvnické výrobky na univerzitě ve Zlíně.
"Obor obuvnictví už zanikl. Příslušné školní obory byly zrušeny, což dokazuje, že stát nemá v tomto směru žádné ambice. Dlouhodobá perspektiva oboru je problematická," je skeptický Alois Šůstek ze společnosti Fare z Valašských Klobouků.
A to i přesto, že jeho firma existující už od roku 1991 si v posledních třech letech vede velmi dobře. V posledním půlroce dokonce zvyšovala stav zaměstnanců o dvacet a produkci o čtyřicet procent.
Zásadní renesanci obuvnictví v Česku už výrobci ani nečekají. "Budoucnost vidím ve specializaci na segment kvalitní technologicky náročné obuvi," věří předseda představenstva firmy Botas Petr Lajžner.
"Obuv, kterou je zapotřebí vyrábět na míru, určitě není možné vyrábět v Asii. S rostoucím stárnutím populace přibývá lidí, kteří nejsou schopni obouvat se do sériově vyráběných bot," přidává se Vlasta Mayerová.
Zlínská společnost Flexico našla šanci mezi německými pokrývači, kterým dodává speciální obuv, vyvinula i nový typ bot pro bowling na usňové podešvi.
"Prosadili jsme se i na japonském trhu, loni odebral asi 35 procent kapacity naší výroby a letos to bude nejspíš přes polovinu," věří jednatel Flexika Vladislav Staněk.

Chyťte se nanotechnologií
Až do třináctého století sahá bohatá historie textilní výroby na Broumovsku. V kraji zakousnutém do polského území funguje textilka Veba, jeden z předních evropských výrobců damašků a froté zboží, který loni podle předběžných výsledků zvýšil zisk o 90 procent na 45 milionů korun.
Pro firmu je to nejvyšší zisk za posledních osm let, a potvrzuje tak pravidlo výjimek v oboru, který loni zažil nejhorší období od roku 2002, když se tržby v textilním průmyslu propadly o 23 miliard.
"Život a práce v textilu nebyly nikdy lehké. Dlouhodobá restrukturalizace a modernizace oboru pokračuje, často velmi obtížně, a současná doba plná nejistot, změn, rizik i všeobecné skepse na textil doléhá," konstatuje šéf Veby Josef Novák.
V oboru, který před revolucí reprezentovalo méně než sto podniků, teď podle odhadu oborové asociace funguje více než pět stovek firem. Ještě před devíti lety jich bylo téměř devět set.
Novák hovoří o růstu cen vstupů, zpevňování koruny, rozpadu školství se vztahem k textilu, nerozvinuté struktuře marketingu i slabosti českých značek. "Stát navíc na zachování textilního průmyslu neprojevuje žádný zájem," dodává.
Ředitel Svitapu Jan Heřmanský je dokonce přesvědčen, že státu by bylo zcela jedno, kdyby odvětví zaniklo. "Dokonce snad existuje jakési usnesení z roku 1996, kdy bylo toto odvětví určeno k útlumu," říká.
Budoucnost tak vidí "mírně černě". "I naše firma, která nikdy nebyla ve ztrátě, dlouhá léta platí promptně všechny závazky, se loni dostala do ztráty a letos to není o nic lepší," přiznává Heřmanský.
"Oděvní obor nezanikne, ale bude se vyvíjet cestou západoevropských zemí, třeba po vzoru Německa, kde se téměř nevyrábí a vše se dováží. Známé německé značky zůstávají, neustále pracují na designu, image, logu, výrobu ale organizují jinde," oponuje ředitel marketingu OP Prostějov Petr Žerníček.
Šéf Asociace textilního a oděvního průmyslu Jiří Kohoutek věří, že finanční krize nebude pro odvětví znamenat konečnou. "My jsme v krizi už několik let, umíme s tím žít," doufá optimisticky, i když zároveň dodává, že to rozhodně není jednoduché. "Neexistuje objektivní důvod, proč by měl textil skončit. Je tu ale reálné nebezpečí, že firmy nebudou schopny uchopit nové příležitosti třeba v nanotechnologiích," myslí si Kohoutek.
Oboru věří do budoucna i Josef Novák z Veby, podle kterého ale musí nastat řada změn v kvantitě a kvalitě českého textilu. A tak podobně jako u výrobců hudebních nástrojů mají před sebou lepší roky spíše firmy menší a úzce specializované.

Co budeme vyvážet?
Tradiční výrobky a obory s vyšším podílem ruční práce nikdy nemohou konkurovat lídrům hospodářství.
Přesto i všechny tyto obory stojí na lidské práci a výrobě. Jenže bude mít Česká republika v budoucnu něco na vývoz? Svůj tradiční artikl, na který může být pyšná? Ani Becherovka už není česká.
Jeden z oslovených manažerů to nejspíše vystihl za všechny: "Za chvíli budeme všichni jen obchodovat, dělat služby a vyrábět nebudeme nic. Je logické, že služby nabývají na síle, ale neumím si představit, jak by mohla nějaká země bez výroby dál existovat."

Hana Filipová

Na co si stěžují "tradiční obory"
- rostoucí ceny vstupů (energií)
- odklady zavedení eura, výkyvy kurzu koruny
- rozpad učňovského školství pro dané obory
- nerovné podmínky v konkurenci s levnými asijskými dovozy
- nadměrná byrokratická zátěž ze strany ČR i EU
- aktuálně chování bank, které nechtějí poskytovat úvěry

Zdroj: firmy, odvětvové asociace

Výrobcům hudebních nástrojů klesají tržby výrazně už od roku 2000.

Banky prý zařadily porcelánky na černou listinu neperspektivních oborů.

Tradiční ochranné známky Solo Sušice zůstávají v českých rukou. Firma ale po 170 letech svou činnost ukončila.

Do budoucna přežijí pouze malí, specializovaní výrobci bižuterie.

500 firem
funguje nyní v textilním průmyslu. Před revolucí to bylo méně než sto.

Učební obor obuvník se neotevřel už šest let. Kvalifikovaných je málo.

Kolik lidí pracovalo v tradičních oborech před dvaceti lety

Kolik firem fungovalo na trhu
Kolik se v Česku vyrobilo motocyklů