DOBA zemědělských přebytků v Evropské unii skončila. Pryč jsou hory másla a jezera vína, s nimiž chtěla skoncovat reforma Společné zemědělské politiky (SZP). "Reforma sledovala vyprázdnění skladů. Tuny másla v nich přestaly existovat, zbytečně moc máme vína," sdělil Ekonomu Michael Mann, mluvčí komisařky pro zemědělství a rozvoj venkova Mariann Fischerové Boelové.
Jenže vyprázdnění skladů není tak dalece zásluha reformy, jako špatného odhadu situace ze strany Evropské komise. Sklady byly plné ještě před rokem, rokem a půl. V té době začala prudce stoupat poptávka pro obilí v zámoří a po mléčných výrobcích v Indii a Číně. EU si zamnula ruce - a s vidinou zaručeného zisku prodala na těchto trzích veškeré zásoby, které měla.
Teď musí Brusel přemýšlet, co s nedostatkem, který na unijním trhu zavládl. Situace je natolik vážná, že se uvažuje o zrušení omezení, která držela nadprodukci na uzdě. "Ukončíme povinnost farmářů, aby nechávali ležet ladem deset procent obdělávané půdy. Tím se zvedne produkce obilovin. V případě mléka uvažujeme o zvýšení mléčných kvót," uvedl mluvčí Mann. Kvóty by se měly zvednout v dubnu příštího roku, a to zřejmě o pět procent.

EU, která vykupuje komodity jako obilí, mléko a víno, aby jejich pěstitelé a producenti nepřišli na mizinu, si úklidem ve skaldech splnila jeden velký cíl. Zůstala nicméně hluchá k varování, aby myslela na zadní vrátka - že poptávka dále poroste, a když nebudou přebytky, nebude možné jejich uvolněním snížit ceny, které půjdou i v Unii zákonitě nahoru. Přesně to se stalo. V porovnání s červnem 2006 vystřelily v Německu ceny mléka o deset a másla dokonce o 40 procent. "Tržní ceny v EU jsou vyšší než před deseti lety a zemědělci dostávají za práci dobře zaplaceno. Vysoká poptávka je zdravá jak pro vnitřní trh, tak pro obchod se zámořím," tvrdí mluvčí Mann.
Ne však pro spotřebitele, kteří musejí sahat stále hlouběji do peněženek. Právě s ohledem na ně sahá nyní Komise do pravidel hry pro obilí a mléko.
Objem agrárních dotací, které polykají asi polovinu ročního, zhruba stomiliardového rozpočtu EU, zůstane stejný do roku 2013.

POKŘIVENÝ TRH. Společná zemědělská politika vznikla na konci 50. let minulého století. K jejímu přijetí vedla zakládající členy EU snaha zajistit rolníkům slušný životní standard a spotřebitelům kvalitní potraviny za přijatelné ceny. Hlavní zásady zformulovala Římská smlouva z roku 1957, jejímž přičiněním vznikl společný vnitřní trh EU. Dílčí principy jako finanční solidarita byly definovány v následujícím roce. Platit začala Společná zemědělská politika v roce l962.

V praxi to vypadalo tak, že zemědělští ministři v Radě EU začali sedlákům každoročně předepisovat fixní ceny za vyprodukované objemy potravin, které jim zaručovaly jasný zisk a nulové riziko. Zejména velkovýrobci se logicky rozjeli na maximum, důsledkem byla krize z nadvýroby. Nejdříve u mléka, poté v obilninách.
V roce 1983 dosáhlo množství uskladněného másla 700 tisíc tun, mléka dokonce 1,1 milionu tun. V roce 1985 putovalo do unijních skladů přes 18 tisíc tun obilnin, což představovalo 70 kg na obyvatele tehdejší členské devítky.

CESTA K NÁPRAVĚ. První kritické hlasy, že je nutné Společnou zemědělskou politiku modernizovat, se ozvaly na konci 60. let. Nicméně reformy se rozběhly až v 80. letech, kdy ochabla síla agrární lobby a na veřejnosti stoupl význam ekologie. Výsledkem bylo zavedení kvót na produkci mléka a horní hranice pro objem zemědělských podpor z rozpočtu EU.
Další reformní kroky přišly až v roce 1992 za komisaře Raye MacSharryho. Uvalily se limity na výši subvencovaných podílů pro obiloviny a hovězí maso. Ceny obilí se přiblížily tržní realitě a dosud neprůhledné finanční toky ve Společné zemědělské politice začaly být o něco přehlednější. Ale předně komisař odstartoval jednu z nejodvážnějších myšlenek: zrušil rovnici pro výši plateb a množství zemědělské produkce.

Další "Agenda 2000" rozdělila zemědělskou politiku na dvě části, na podporu výroby a rozvoj venkova. Cílem bylo, aby farmáři, pro něž přestalo být na trhu místo, přešli třeba do lesnictví. Ekologické zemědělství se stalo pro členské státy závazkem. I tak dosáhla v roce 2001 suma vyplacených dotací podle Economistu 104 miliard eur, američtí rolníci si přišli na "pouhých" 50 miliard eur. Podíl zemědělců na evropské populaci činil v té době čtyři procenta.
V červenci 2002 rovnou vyrukoval s přetnutím vazby mezi přímými platbami a vagóny potravin komisař Franz Fischler. Navrhl, aby platby více podmiňovala kvalita, ochrana prostředí a aby se postupně snížily o dvacet procent. Úspory by putovaly do projektů na rozvoj venkova.

FISCHLER A BLAIR. V roce 2003 konstatovala zpráva Evropské komise, že rozpočet Evropské unie s téměř polovinou zemědělských výdajů je historickým přežitkem. "Náklady na Společnou zemědělskou politiku musí jít dolů," doporučili experti. Francie rychle zareagovala a dohodou s Německem (do té doby jedním z hlavních kritiků agrární politiky) si vymohla zmrazení rozsahu příspěvků na zemědělství do konce roku 2012.
V červnu 2003 přijali ministři zemědělství Evropské unie reformu, kterou načrtl Fischler. Dohoda předpokládala, že zemědělský výrobce bude od roku 2005 získávat místo několika plateb jedinou dotaci, která zohlední jeho počínání v oblasti ekologie, bezpečnosti potravin a zdraví zvířat.
V průběhu britského předsednictví ve druhé polovině roku 2005 se zemědělská politika opět ocitla ve středu pozornosti, a to při projednávání rozpočtu EU na léta 2007-2013. Britský premiér Tony Blair volal po zásadní reformě, Francie kontrovala požadavkem, aby se Londýn vzdal své rozpočtové slevy. Na prosincovém summitu se státníci uchýlili ke kompromisní formulaci, že v roce 2008 (nebo 2009) bude rozpočet přehodnocen s ohledem na nutnost nové podoby Společné zemědělské politiky. Na první pololetí 2009 připadá české předsednictví v Radě EU.

Igor Záruba

Jeden příklad za všechny
Produkce mléka a mléčných výrobků je v EU nejvýznamnějším zemědělským odvětvím. Pokrývá více než 18 procent agrárního HDP. V roce 1998 vyprodukovala EU 120,5 milionu tun kravského mléka, 75 procent produkce zajišťují Německo, Francie, Velká Británie, Nizozemsko a Itálie, uvádí server BusinessInfo.
Více než 93 procent mléka je dodáváno ke zpracování mlékárnám, zbytek připadne na výrobu krmných směsí nebo na místní prodej čerstvého mléka. Intervenční sklady v EU vykupují pouze dvě hlavní složky mléka, které nepodléhají zkáze: tukovou složku (máslo) a bílkovinnou složku (sušené odstředěné mléko).
Evropská spotřeba mléka trvale klesá, ale výroba na to nereagovala. V roce 1984 zavedla Rada EU systém mléčných kvót, který platí dodnes. Na celoevropské úrovni byla stanoveno množství mléka, které se rozdělilo mezi členské státy. Hlavní inovace spočívala v tom, že kontrolou výroby byl pověřen výrobce. Ten dostává individuální mléčnou kvótu a zodpovídá za její plnění. Pokud množství překročí, zaplatí pokutu. Minulý týden jich Evropská komise "nadělila" ve výši 355 milionů eur, největšími hříšníky byli Italové. Celková produkce mléka se však drží dva miliony pod povoleným množstvím pro celou EU.

IZA

Draho v celém světě
Nejbližší srovnání pro Českou republiku jsou ceny potravin v Německu. Zde podle statistického úřadu podražilo máslo meziměsíčně o 45 procent, mléko "jen" o deset procent.
S růstem cen základních potravin se potýká i Velká Británie. Podle tamního statistického úřadu celkový růst cen v září dosáhl 1,8 procenta. I tento úřad spočítal, že největší nárůst byl u mléka a mléčných výrobků. Mléko ve sledovaném devátém měsíci podražilo historicky nejvíc, a to o čtyři pence na jednu pintu, máslo a margaríny si v září k ceně přisadily 15 procent.
Nezaostává však ani Čína. V září tam podle listu The Economist šlo o největší cenový skok v poslední dekádě. Celkově spotřebitelská inflace dosáhla 6,5 procenta. Na rozdíl od Evropy, která má problém s hovězí produkcí, v Číně nejvíc podražilo vepřové, a to dokonce v jednom měsíci o 49 procent.

JUF

28odezdi1.gif

28odezdi2.gif

28odezdi3.gif

Související