Aktuální číslo časopisu Ekonom
Tomáš SedláčekDonedávna se na konvergenční kritéria, která bude muset splnit i Česká republika, aby mohla převzít společnou měnu euro, pohlíželo velice laxně. Všeobecně se předpokládalo, že k těmto kritériím, jak již název sám napovídá, stačilo konvergovat, tedy přibližovat se. Vždy v minulosti to tak bylo.
Brusel minulý týden této "pohodové" filozofii uštědřil ostrou facku. V úterý 16. května rozhodla Evropská komise a Evropská centrální banka o tom, že Litva, na rozdíl od Slovinska, nebude v lednu 2007 připravena převzít společnou měnu euro. Na většinu pozorovatelů toto rozhodnutí působilo jako šok - Litva je vzorovou zemí, která všechna ostatní (obtížnější) kritéria hravě splňuje a kritérium inflačního cíle, které jako jediné její snaze zlomilo vaz, minula jen o zhruba desetinu procenta. Takto přísná Evropská komise nikdy předtím nebyla, a to se děly hříchy, které byly často přímo do nebe volající.
ZASLOUŽILA SI TO LITVA? Na jedné straně to není dobrá zpráva a na toto rozhodnutí se lze dívat s notně pozdviženým obočím. Co se týče kvality či připravenosti litevské ekonomiky, je nutno smeknout klobouk. Litva je mnohými mezinárodními institucemi, včetně Světové banky, považována za jednu z nejflexibilnějších ekonomik světa, která převyšuje všechny ostatní členské země EU. Od roku 2000 roste tato malá pobaltská země průměrně o 7,6 % ročně. V posledních letech je litevský růst dokonce počítán dvojcifernými přírůstky HDP.
Deficit veřejných financí loni dosáhl 1,5 % HDP a celkový dluh se drží na 19 % HDP. Je proto absurdní, že Litva dostane přes prsty za to, že její inflace je jen mírně vyšší, než stanoví Maastricht. Rozhodnutí je o to kurióznější, že do Maastrichtského kritéria inflace byly v dubnu 2006 (podle něhož byla Litva hodnocena) započteny tři země (Polsko, Švédsko, Finsko), z nichž dvě nejsou členy EMU. Kritérium tedy z tohoto hlediska ztrácí smysl. Pokud by se do kritéria započetly pouze země EMU, inflační kritérium by stouplo na 3 % a Litva by tuto veličinu s přehledem splňovala.
Dalším paradoxem je, že Eurostat včera ráno zveřejnil čísla za duben 2006, která hozené kostky dramaticky promíchávají, protože zaokrouhlený průměr tří nejnižších zemí stoupl, kdežto inflace Litvy zůstala nezměněná. Kdyby se tedy rozhodovalo podle dubnových čísel, Maastrichtské kritérium by bylo 2,7 a Litva by sítem prošla.
Vzduchem se dále implicitně šíří podobný dojem jako při poslouchání kázání o vodě pronášené opilým farářem. A to zejména při vzpomínce na to, jak laxně byla kritéria aplikována na předchozí rozšiřování EMU, když nad belgickým, italským a řeckým dluhem byly přivřeny obě oči. Koneckonců nemusíme chodit daleko do historie - současná průměrná výše dluhu v EMU je nezanedbatelně vyšší než Maastrichtské kritérium a za loňský rok jej splňovalo jen šest zemí - sedm zemí, tedy většina, nikoliv. Deficit v roce 2005 nesplňovaly čtyři členské země EMU - tedy třetina.
KOMISE MÁ SVÉ DŮVODY. Na rozhodnutí Komise se však lze dívat i pozitivnějším pohledem. Komise vysílá jasné "brzděte" euro-hurá efektu, kterým trpělo a trpí mnoho nových členských zemí. Vidět to bylo i v našem regionu, když většina zemí Visegradské čtyřky měla ambici přijímat euro agresivně rychle, aniž na to mohly být realisticky připraveny. S eurem skutečně není kam pospíchat a jeden rok sem nebo tam ekonomicky nevadí a v tento moment se spíše jedná o závod politiků ve stylu "budeme tam dříve než naši sousedi", který mnohdy nemá ekonomické opodstatnění. Co se týče Evropské komise, je na jednu stranu dobře, že se poučila při revizi paktu stability a růstu a snaží se držet svých pravidel a být přísná (skutečný test tohoto argumentu však nastane v době, kdy se jí podaří být přísná na silnějšího člena EU). Komisi jde také o precedent, kdyby přivřela oči nyní, jak bude argumentovat, až výjimky budou chtít i země s horším plněním kritérií?
O dvojím metru zase není na místě hovořit v momentě, kdy Slovinsku, také nové zemi, která však kritéria splňuje, byly dveře do EMU otevřeny dokořán. Evropská centrální banka se do jisté míry bojí změny poměru hlasů o nové členské země a brzké přijetí Litvy by mohlo vychýlit některé její rozhodovací procesy směrem, na který ještě není připravena. Další pozitivum je možno nalézt v argumentaci, že hlavní obavou, pro kterou byl vstup Litvy pozdržen, nebyla ani tak současná výše inflace, jako její rostoucí výhled do budoucna. Pokud se tedy Komise začne více dívat na dlouhodobou udržitelnost svých kritérií, bude to jen dobře.
JAK BY DOPADLA ČR? Co toto rozhodnutí znamená z hlediska připravenosti české ekonomiky? Ze všech zemí Visegrádu je jen jedna země, která za poslední dva roky konzistentně splňuje všechna ostatní kritéria: Česká republika.
Ostatní země nesplnily: Slovensko mělo v obou letech příliš vysokou inflaci a loni příliš vysoký deficit. Maďarsko mělo v obou letech příliš vysoký deficit a jeho celková zadluženost se nebezpečně blíží 60 % HDP, tedy maximální Maastrichtem povolené hranici. V obou letech mělo také příliš vysokou inflaci a úrokovou míru. Polsko v roce 2004 nesplnilo inflační kritérium a ve stejném roce mělo také příliš vysoký deficit. To samé platí o úrokové míře. V roce 2005 již však všechny parametry splňovalo. Co se tedy týče striktního dodržování Maastrichtských pravidel za poslední dva roky, největší úspěch, a tedy šanci brzy přijmout euro, by měla česká ekonomika, poté polská, až posléze slovenská a na posledním místě ekonomika maďarská.
Přestože Slovensko nepatří mezi nejlépe připravené země Visegrádu na vstup, její ambicí je být první a euro přijmout v roce 2008, tedy o rok později než právě zamítnutá Litva. Pro Slovensko má tedy negativní rozhodnutí Komise kvůli desetince procenta velký význam - podobně přísné rozhodnutí totiž může padnout i v jeho případě. Očekává se, že slovenská inflace bude počátkem roku 2008, tedy v době pravděpodobného hodnocení, velice blízko Maastrichtskému kritériu a Slovensko se tedy může ocitnout ve stejné situaci jako Litva.
ZMĚNA HOSPODÁŘSKÉ POLITIKY? Jaké konkrétní změny může rozhodnutí o Litvě znamenat pro praktickou fiskální či měnovou politiku v České republice?
Rozhodnutí může zvednout otazník nad inflačním cílením ČNB. Ta sice tvrdí, že její cílování je zcela kompatibilní s konvergenčními kritérii, nicméně má dlouhodobý cíl nastavený na 3 % plus-minus jeden procentní bod. Litevské ponaučení naznačuje, že by bylo lepší tento cíl snížit tak, aby odpovídal budoucímu očekávanému Maastrichtskému kritériu (například na 2,5 %). Zaprvé proto, že cíl 3 % je příliš laxní a banka implicitně počítá s jeho podstřelením, a zadruhé proto, že se ECB a EK budou dívat na udržitelnost inflace i po přijetí eura - z tohoto pohledu by oficiální cíl, který je nad inflačním kritériem, možná mohl vadit. A zde může nastat problém - v momentě, kdy převezmeme euro a naše měna nebude moci posilovat skrze zhodnocení kurzu, nominální konvergence naší ekonomiky se plně promítne do inflace. Udržet v tomto stavu inflaci nízkou bude větší problém než nyní, kdy ČNB zvolila naprosto opačný způsob nominální konvergence, a to přes posilováni koruny a držení nízké inflace. Po vstupu do EMU to bude muset být přesně naopak.
Pro fiskální politiku platí téměř to samé: přestože se deficit daří snižovat, a to dramatičtěji než v našem Konvergenčním programu, náš cíl je zatím 3 % v roce 2008. Přestože se Ministerstvu financí zatím, stejně jako ČNB, daří své cíle podstřelovat, nemusí se to automaticky podařit v klíčovém roce 2008.
Přestože nás tedy náhlá přísnost vyžadování rigorózního plnění kritérií pro přijetí eura může překvapit a v mnoha ohledech pohoršit, dobrou zprávou je, že je v těchto věcech do budoucna jasno. Kdyby byly evropské instituce takto konzistentně přísné na všechny členy EU, bylo by to blýskání na lepší časy.
Tomáš Sedláček
ČSOB
Brusel minulý týden této "pohodové" filozofii uštědřil ostrou facku. V úterý 16. května rozhodla Evropská komise a Evropská centrální banka o tom, že Litva, na rozdíl od Slovinska, nebude v lednu 2007 připravena převzít společnou měnu euro. Na většinu pozorovatelů toto rozhodnutí působilo jako šok - Litva je vzorovou zemí, která všechna ostatní (obtížnější) kritéria hravě splňuje a kritérium inflačního cíle, které jako jediné její snaze zlomilo vaz, minula jen o zhruba desetinu procenta. Takto přísná Evropská komise nikdy předtím nebyla, a to se děly hříchy, které byly často přímo do nebe volající.
ZASLOUŽILA SI TO LITVA? Na jedné straně to není dobrá zpráva a na toto rozhodnutí se lze dívat s notně pozdviženým obočím. Co se týče kvality či připravenosti litevské ekonomiky, je nutno smeknout klobouk. Litva je mnohými mezinárodními institucemi, včetně Světové banky, považována za jednu z nejflexibilnějších ekonomik světa, která převyšuje všechny ostatní členské země EU. Od roku 2000 roste tato malá pobaltská země průměrně o 7,6 % ročně. V posledních letech je litevský růst dokonce počítán dvojcifernými přírůstky HDP.
Deficit veřejných financí loni dosáhl 1,5 % HDP a celkový dluh se drží na 19 % HDP. Je proto absurdní, že Litva dostane přes prsty za to, že její inflace je jen mírně vyšší, než stanoví Maastricht. Rozhodnutí je o to kurióznější, že do Maastrichtského kritéria inflace byly v dubnu 2006 (podle něhož byla Litva hodnocena) započteny tři země (Polsko, Švédsko, Finsko), z nichž dvě nejsou členy EMU. Kritérium tedy z tohoto hlediska ztrácí smysl. Pokud by se do kritéria započetly pouze země EMU, inflační kritérium by stouplo na 3 % a Litva by tuto veličinu s přehledem splňovala.
Dalším paradoxem je, že Eurostat včera ráno zveřejnil čísla za duben 2006, která hozené kostky dramaticky promíchávají, protože zaokrouhlený průměr tří nejnižších zemí stoupl, kdežto inflace Litvy zůstala nezměněná. Kdyby se tedy rozhodovalo podle dubnových čísel, Maastrichtské kritérium by bylo 2,7 a Litva by sítem prošla.
Vzduchem se dále implicitně šíří podobný dojem jako při poslouchání kázání o vodě pronášené opilým farářem. A to zejména při vzpomínce na to, jak laxně byla kritéria aplikována na předchozí rozšiřování EMU, když nad belgickým, italským a řeckým dluhem byly přivřeny obě oči. Koneckonců nemusíme chodit daleko do historie - současná průměrná výše dluhu v EMU je nezanedbatelně vyšší než Maastrichtské kritérium a za loňský rok jej splňovalo jen šest zemí - sedm zemí, tedy většina, nikoliv. Deficit v roce 2005 nesplňovaly čtyři členské země EMU - tedy třetina.
KOMISE MÁ SVÉ DŮVODY. Na rozhodnutí Komise se však lze dívat i pozitivnějším pohledem. Komise vysílá jasné "brzděte" euro-hurá efektu, kterým trpělo a trpí mnoho nových členských zemí. Vidět to bylo i v našem regionu, když většina zemí Visegradské čtyřky měla ambici přijímat euro agresivně rychle, aniž na to mohly být realisticky připraveny. S eurem skutečně není kam pospíchat a jeden rok sem nebo tam ekonomicky nevadí a v tento moment se spíše jedná o závod politiků ve stylu "budeme tam dříve než naši sousedi", který mnohdy nemá ekonomické opodstatnění. Co se týče Evropské komise, je na jednu stranu dobře, že se poučila při revizi paktu stability a růstu a snaží se držet svých pravidel a být přísná (skutečný test tohoto argumentu však nastane v době, kdy se jí podaří být přísná na silnějšího člena EU). Komisi jde také o precedent, kdyby přivřela oči nyní, jak bude argumentovat, až výjimky budou chtít i země s horším plněním kritérií?
O dvojím metru zase není na místě hovořit v momentě, kdy Slovinsku, také nové zemi, která však kritéria splňuje, byly dveře do EMU otevřeny dokořán. Evropská centrální banka se do jisté míry bojí změny poměru hlasů o nové členské země a brzké přijetí Litvy by mohlo vychýlit některé její rozhodovací procesy směrem, na který ještě není připravena. Další pozitivum je možno nalézt v argumentaci, že hlavní obavou, pro kterou byl vstup Litvy pozdržen, nebyla ani tak současná výše inflace, jako její rostoucí výhled do budoucna. Pokud se tedy Komise začne více dívat na dlouhodobou udržitelnost svých kritérií, bude to jen dobře.
JAK BY DOPADLA ČR? Co toto rozhodnutí znamená z hlediska připravenosti české ekonomiky? Ze všech zemí Visegrádu je jen jedna země, která za poslední dva roky konzistentně splňuje všechna ostatní kritéria: Česká republika.
Ostatní země nesplnily: Slovensko mělo v obou letech příliš vysokou inflaci a loni příliš vysoký deficit. Maďarsko mělo v obou letech příliš vysoký deficit a jeho celková zadluženost se nebezpečně blíží 60 % HDP, tedy maximální Maastrichtem povolené hranici. V obou letech mělo také příliš vysokou inflaci a úrokovou míru. Polsko v roce 2004 nesplnilo inflační kritérium a ve stejném roce mělo také příliš vysoký deficit. To samé platí o úrokové míře. V roce 2005 již však všechny parametry splňovalo. Co se tedy týče striktního dodržování Maastrichtských pravidel za poslední dva roky, největší úspěch, a tedy šanci brzy přijmout euro, by měla česká ekonomika, poté polská, až posléze slovenská a na posledním místě ekonomika maďarská.
Přestože Slovensko nepatří mezi nejlépe připravené země Visegrádu na vstup, její ambicí je být první a euro přijmout v roce 2008, tedy o rok později než právě zamítnutá Litva. Pro Slovensko má tedy negativní rozhodnutí Komise kvůli desetince procenta velký význam - podobně přísné rozhodnutí totiž může padnout i v jeho případě. Očekává se, že slovenská inflace bude počátkem roku 2008, tedy v době pravděpodobného hodnocení, velice blízko Maastrichtskému kritériu a Slovensko se tedy může ocitnout ve stejné situaci jako Litva.
ZMĚNA HOSPODÁŘSKÉ POLITIKY? Jaké konkrétní změny může rozhodnutí o Litvě znamenat pro praktickou fiskální či měnovou politiku v České republice?
Rozhodnutí může zvednout otazník nad inflačním cílením ČNB. Ta sice tvrdí, že její cílování je zcela kompatibilní s konvergenčními kritérii, nicméně má dlouhodobý cíl nastavený na 3 % plus-minus jeden procentní bod. Litevské ponaučení naznačuje, že by bylo lepší tento cíl snížit tak, aby odpovídal budoucímu očekávanému Maastrichtskému kritériu (například na 2,5 %). Zaprvé proto, že cíl 3 % je příliš laxní a banka implicitně počítá s jeho podstřelením, a zadruhé proto, že se ECB a EK budou dívat na udržitelnost inflace i po přijetí eura - z tohoto pohledu by oficiální cíl, který je nad inflačním kritériem, možná mohl vadit. A zde může nastat problém - v momentě, kdy převezmeme euro a naše měna nebude moci posilovat skrze zhodnocení kurzu, nominální konvergence naší ekonomiky se plně promítne do inflace. Udržet v tomto stavu inflaci nízkou bude větší problém než nyní, kdy ČNB zvolila naprosto opačný způsob nominální konvergence, a to přes posilováni koruny a držení nízké inflace. Po vstupu do EMU to bude muset být přesně naopak.
Pro fiskální politiku platí téměř to samé: přestože se deficit daří snižovat, a to dramatičtěji než v našem Konvergenčním programu, náš cíl je zatím 3 % v roce 2008. Přestože se Ministerstvu financí zatím, stejně jako ČNB, daří své cíle podstřelovat, nemusí se to automaticky podařit v klíčovém roce 2008.
Přestože nás tedy náhlá přísnost vyžadování rigorózního plnění kritérií pro přijetí eura může překvapit a v mnoha ohledech pohoršit, dobrou zprávou je, že je v těchto věcech do budoucna jasno. Kdyby byly evropské instituce takto konzistentně přísné na všechny členy EU, bylo by to blýskání na lepší časy.
Tomáš Sedláček
ČSOB
Související
Newsletter týdeníku Ekonom.
Každý čtvrtek vám představíme obálku nového čísla Ekonomu a přiblížíme pět vybraných témat, která si budete moct přečíst na webu Ekonom.cz.
Odhlásit se můžete kdykoliv.
Přihlášením k newsletteru beru na vědomí, že dochází ke sbírání a zpracování osobních údajů. Více informací o zásadách ochrany osobních údajů naleznete ZDE.
