Východo- a středoevropské státy, závislé na dodávkách ruského zemního plynu, se neocitají v úzkých poprvé. Před necelými dvěma lety, přesně 18. února 2004 odpoledne, oznámily agentury světu, že ruský plynárenský monopol Gazprom zastavil dodávky strategické suroviny do Běloruska. Současně ustal tlak i v potrubí do Německa a Polska, protože Minsk - viděno očima Gazpromu - nelegálně odčerpával z přídělu, určeného právě těmto zemím. Důvod této sankce? Stejný, jaký slyší Ukrajina a Evropa nyní: Gazprom odmítl dodávat Bělorusku zemní plyn za nízké ceny (30 dolarů za 1000 m3), Minsk se vzepřel platit požadovaných 50 dolarů, odmítl prodloužit tranzitní dohodu na celý rok 2004 a postavil se proti záměru ruského koncernu podílet se na řízení běloruské plynárenské sítě. Jednání se dostala do slepé uličky. Tranzit na západ, jehož spotřebu kryje Gazprom - největší světový producent zemního plynu - až z jedné čtvrtiny, byl sice obnoven už 19. února, ale přetahovaná mezi sousedy pokračovala celé jaro. Novou dohodu o zajištění dodávek plynu, která stanovila cenu tisíce kubíků na 46,48 dolaru (to je více než na ruském trhu, ale výrazně méně, než kolik Rusko žádá za evropský export), podepsaly Bělorusko a Gazprom v červnu.

Takže konec dobrý, všechno dobré? Tehdy možná. Dnes je situace jiná, protože Ukrajina není Bělorusko. Přes Bělorusko jde západním směrem pouze 16 až 17 procent vývozu ruského plynu, zatímco Ukrajinou jde jeho většina. Na toku z Běloruska jsou částečně závislé jen Polsko, Německo a Nizozemsko, kdežto ukrajinská větev napájí podstatnou část střední a jihovýchodní Evropy a zčásti i západní okraj starého kontinentu.

To není všechno. Významný je v této souvislosti fakt, že Rusko a Bělorusko podepsaly už v roce 1999 smlouvu o tom, že v budoucnu vytvoří společný svazový stát. Tato myšlenka po jistých peripetiích znovu ožila po dosažení "plynového smíru", o spojení obou zemí by mohli občané hlasovat v referendu ještě letos. Bezprostředně po nalezení kompromisu v létě 2004 se Putin a jeho protějšek Alexandr Lukašenko také dohodli na zavedení společné měny. Stát se tak má od roku 2006 - o rok později, než se plánovalo, ale přece.

O takovéto míře kontroly nad Ukrajinou, která se loni oficiálně odvrátila od Ruska k Západu, si může nechat Moskva zdát. I proto mimo jiné žádá Gazprom cenu 230 dolarů za tisíc kubíků, i proto padají silná slova o tom, proč dále podporovat ukrajinskou ekonomiku, když z ruské blahosklonnosti těží Indové (konkrétně společnost Mittal Steel, která získala loni v říjnu za 4,8 mld. dolarů největší ukrajinskou ocelárnu Kryvorižstal).

Související