Pavel Pelikán: Poznámky k poznámkám Václava Klause

Před několika týdny uveřejnil Ekonom řadu zajímavých poznámek Václava Klause k problémům transformace české ekonomiky. Jako obvykle mohu s většinou jeho poznámek vřele souhlasit. Nemohu ale souhlasit s Klausovou kritikou jedné důležité a rychle rostoucí oblasti moderního ekonomického výzkumu - nové institucionální ekonomie. Zdůrazňuji, že tuto oblast nepovažuji za důležitou jen proto, že v ní už přes dvacet let ve styku s jejími hlavními představiteli sám pracuji, ale především proto, že může významně pomoci hospodářské politice s vysvětlením řady problémů minulých i s řešením naléhavých problémů přítomných a budoucích.

Klausově poznámce, že tato oblast žije nebezpečně blízko politiky, se musí rozumět spíše jako pochvale za odvahu a relevanci než jako výtce. O relevanci ke skutečným problémům skutečných ekonomik se totiž snažili všichni klasikové, a její nedostatek, kterým trpí velká část moderní formalizované ekonomie, by se dal těžko považovat za zásluhu. Rostoucí počet dnešních ekonomů se proto snaží tuto relevanci obnovit. Stojí za zmínku, že jeden z hlavních průkopníků této obnovy je právě Hayek, na jehož zanedbání institucionálními ekonomy si Václav Klaus neoprávněně stěžoval.

Podrobné vysvětlení, o čem nová institucionální ekonomie plodně jedná a může jednat, zde není možné - pro české zájemce tomu věnuji každý podzim několik přednášek na VŠE. Pár stručných poznámek snad ale postačí, aby si i nezasvěcený čtenář mohl vytvořit alespoň přibližnou představu o jejích skutečných možnostech. Kvůli výše zmíněné nesourodosti nové institucionální ekonomie jsou však tyto poznámky omezeny jen na jeden z jejích současných proudů. Je to ale proud, který se ukazuje nejplodnější, také v tom, že je schopen zahrnout a upřesnit i řadu proudů jiných.

Prvním důležitým znakem tohoto proudu je přesná a poměrně úzká definice samotného pojmu "instituce".

Stará institucionální ekonomie do něho totiž zahrnovala velkou směsici nesourodých věcí - včetně zákonů, zvyků, jazyka, peněz a řady organizací, jako jsou velké úřady, univerzity, banky a někdy i jiné velké firmy - což sice dovolovalo psaní kritických esejů o tom, co všechno standardní ekonomie zanedbává, ale znemožňovalo jakoukoli operačně jasnou vlastní analýzu. Ta nová definice, na které staví také nositel Nobelovy ceny profesor Douglas North, omezuje instituce na pravidla hry, jako jsou formální zákony a neformální etické a společenské normy, jejichž důležitým, ale nikoli jediným příkladem jsou vlastnická práva. Peníze tak nejsou instituce, ale více méně umělé zdroje, které však mají své instituce vymezující jejich vydávání a používání. Úřady, univerzity a banky také nejsou instituce, ale organizace, chápané jako týmy hráčů, které jsou stmeleny vnitřními institucemi, a navíc podléhají institucím vnějším (národním a nadnárodním).

Tato definice také staví důležité mosty k dalším dvěma nositelům Nobelovy ceny. Jedním je již zmíněný Friedrich Hayek, jehož práce dovoluje zasazovat jevy do nových souvislostí a upřesňovat: takto definované instituce totiž dobře odpovídají tomu, co on nazývá "obecná pravidla" nebo "řád pravidel". Druhým je James Buchanan, jeden ze zakladatelů sesterské oblasti konstituční ekonomie: konstituce je totiž možno přesně chápat jako relativně nejstabilnější podmnožiny takto definovaných formálních institucí.

Zajímavých a důležitých otázek, které je možno klást a studovat okolo takto pojatých institucí, je samozřejmě velké množství. Většinu z nich je však možno rozdělit do dvou velkých skupin: 1. jak různé dané instituce působí na ekonomické procesy a tím na výkon celých ekonomik, a 2. jak instituce vznikají a jak se vyvíjejí a mění. Studiem otázek pod bodem 1. je možno najít vysvětlení, proč některé i přírodou bohatě obdařené ekonomiky systematicky zaostávají, zatímco jiné s daleko menšími přírodními zdroji prosperují. Někdy je tak možno i ukázat, jaké instituce by zaostávajícím ekonomikám mohly pomoci k lepšímu výkonu. Z naivního konstruktivismu však takové výsledky kritizovat nelze. I když se takové výhodné instituce teoreticky najdou, žádný rozumný institucionální ekonom si nedělá iluze, že v praxi mohou být jednoduše shora nařízeny. Jejich znalost je sice užitečná, ale jen v tom, že ukazuje, v jakém směru by se snaha o reformu měla orientovat (u ekonomických reforem nejde jen o rychlost, ale také o směr!). K žádnému zanedbávání politických a kulturních (včetně náboženských) překážek, které by takovou žádoucí reformu mohly brzdit nebo i znemožňovat, však nenabádá.

Místo zanedbávání se takové překážky naopak stávají jedním ze středů pozornosti při studiu otázek pod bodem 2. V souhlasu s definičním rozdělením institucí na formální a neformální se dělí jejich vznik a změny na hospodářskou politikou kontrolovatelné zákonodárství a na široce pojatou, shora těžko kontrolovatelnou kulturní evoluci. Mnoho těchto otázek zůstává ovšem stále ještě nezodpovězeno, takže zájemci o budoucí Nobelovy ceny v nich mohou najít bohaté náměty k vlastnímu výzkumu. Avšak rámec, v němž jsou postaveny, stačí k odvození několika jednoduchých základních pravd. Institucionální změny, včetně postkomunistických transformací, nemůže žádná hospodářská politika libovolně diktovat - v tom ji omezuje současný stav a spontánní vývoj institucí neformálních. Na druhé straně se však také nemůže zbavit odpovědnosti za jejich průběh a výsledky, protože má v rukou mocné prostředky k jejich významnému ovlivňování: uzákonění nových formálních institucí a vynucování jejich respektování. Některé složité oblasti moderních ekonomik - jako jsou kapitálové trhy s důmyslnými finančními nástroji a trhy s intelektuálním vlastnictvím - jsou na uzákonění a vynucování efektivních formálních institucí přímo kriticky závislé.

K myšlenkám Václava Klause má tento proud nové institucionální ekonomie poměr poněkud složitý, ale převážně kladný. Zatímco jeho kritiku rozhodně odmítá, přináší teoretickou podporu většině jím vedeným reforem. Jasně však ukazuje - ať si to on sám uvědomuje, nebo ne - že podstatným dílem těchto reforem byly zákonodárné změny, tedy právě shora konstruované nové instituce (nová pravidla hry). Tato podpora jde přitom mnohem dál, než mu byli ochotni poskytnout institucionální ekonomové jiných, více méně starších a méně přesných proudů, kteří naopak jeho reformy často kritizovali. Zejména z ní nevyplývá žádná pokuta za rychlost, jak před časem argumentoval jeden český institucionální ekonom, ale naopak silné teoretické důvody pro rychlou kuponovou privatizaci.

Podpora se zastavuje až za touto privatizací, kterou ještě plně schvaluje jako dynamicky efektivní a potenciálně spravedlivé přerozdání karet před začátkem oné důležité a v moderním kapitalismu vlastně nikdy nepřestávající tržní hry o hledání nových vlastníků, schopných zachranitelné firmy efektivně restrukturovat a nové kvalitní manažery do nich dosadit. Nedostatky začíná tato analýza nacházet teprve v tehdy politicky zvolených pravidlech (tj. institucích) této hry, která svým dvacetiprocentním omezením koncentrace vlastnictví v jednom podniku ochránila staré nekvalitní manažery, zatímco opomněla ochránit minoritní vlastníky nových investičních fondů, a všeobecně nezajistila dostatečnou právní jistotu obchodování s cennými papíry - ačkoliv základní formální instituce bylo poměrně jednoduché okopírovat z kterékoli vyspělé západní burzy.

Tato analýza tak vede k jediné vážné neshodě s poznámkami Václava Klause o problémech devadesátých let. Důvody potíží české ekonomiky kolem let 1996-1997 nevidí v konspiraci jakési neorganizované skupiny zlomyslných domácích a zahraničních investorů, kteří by tuto ekonomiku chtěli nejdříve záměrně poškodit, aby pak mohli její cenné poklady lacino skoupit. S pomocí několika jednoduchých principů teorie her může naopak ukázat, že by taková neorganizovaná konspirace byla vysoce nestabilní, a proto také vysoce nepravděpodobná. Namísto toho označuje jako hlavního viníka ony nedostatky formálních institucí pro finanční trhy, kterými vysvětluje jak tehdejší útěk po právních jistotách prahnoucích zahraničních investorů z Prahy do Budapešti a Varšavy, tak přesun původně nadšených, ale krátce poté nestandardně ochuzených domácích DIK k levicovým stranám, a vlastně i velkou část jejich dodnes trvajících zhoršených názorů na moderní kapitalismus. Z politického hlediska snad bylo dokonce horší nejdříve umožnit velkému množství občanů získat nároky na vlastnické podíly a poté tyto nároky institucionálně neochránit, nežli připustit divokou privatizaci podniků zasvěcenou elitou, která alespoň žádné falešné naděje u ostatních občanů nebudila.

Důležitost nové institucionální ekonomie pro řešení přítomných a budoucích ekonomických problémů byla již zmíněna. Problém, s nímž by mohla v současné době snad nejvíce pomoci, je novelizace zákona o bankrotech - jedné z hlavních institucí, na které silně závisí dynamika a zdravý vývoj všech průmyslových odvětví. Jeho klíčová otázka rozdělení moci nad ohroženým podnikem mezi věřitele, vlastníky, stávající manažery a soudce má totiž řadu důležitých aspektů pro dynamickou efektivitu ekonomiky, které se bez vhodné kombinace institucionální a evoluční analýzy dobře pochopit nedají. Protože však na vysvětlení této pomoci zde není místo (bude-li zájem, rád se o ní podrobněji vyjádřím při jiné příležitosti), věnuji svou poslední poznámku obecnějšímu pohledu.

Jak profesor North rád opakuje a zdůrazňuje, na institucích záleží ("institutions matter"). Na základě rychle rostoucích znalostí o jejich působení na ekonomické procesy je možno tento výrok upřesnit a rozvést do závěru, že jak fungování, tak růst a rozvoj každé ekonomiky závisí na jejích institucích ve srovnatelně vysoké míře, v jaké závisí fungování, růst a rozvoj každého organismu na jeho genomu. Vývoj teoretické ekonomie od kvantitativního studia procesů alokování, výměny a používání vzácných statků ke studiu institucí, které tyto procesy umožňují a usměrňují, je tak možno vidět jako podobně důležitý a žádoucí, jako byl vývoj biologie od studia metabolismu k moderní genetice. Rostoucí význam genetiky v odhalování příčin a hledání léčby různých nemocí je tak možno intuitivně chápat jako náznak rostoucího významu institucionálních analýz pro odhalování příčin a hledání náprav různých potíží ekonomik.


profesor ekonomie,

The Ratio Institute, Stockholm, a VŠE Praha

pavel.pelikan@ratio.se