Šéfem forenzního týmu KPMG, který operuje ve 14 zemích střední a východní Evropy, je Charlie Patrick, mezinárodní specialista na vyšetřování podvodů. V této části kontinentu začínal v roce 2000 v Budapešti. Nyní se přesunuje z Prahy do Varšavy, ale jak říká, "pracuji v regionu, takže nezáleží na tom, kde mám rozbalené kufry".

Jaké máte ve střední a východní Evropě zakázky?

Velkou většinu tvoří vyšetřování podvodů, především na žádost zahraničních mateřských firem, kterým se na operacích jejich dceřiných společností v regionu zdá něco podezřelé.

V Polsku vstoupil zahraniční investor do společného podniku spolu s tamní vládní agenturou. Došlo k porušení smlouvy, zahraniční investor se domáhal náhrady škody u mezinárodní arbitráže a objednal si nás. Spočítali jsme jeho ztráty z neprovedené modernizace joint venture, včetně ztráty z nerealizovaných tržeb. Svědčili jsme u arbitráže ve Vídni. Soud přiznal našemu klientovi maximální náhradu škody.

Menšinovému akcionáři polské dceřiné společnosti nadnárodního koncernu se nezdály převodní ceny mezi dceřinou a mateřskou společností. Pověřil proto jednu z velkých účetních firem, aby se na to podívala. Mateřská společnost pak požádala nás, abychom prověřili postup účetní firmy. Zjistili jsme, že závěry její zprávy nebyly dostatečně zdokumentovány nebo dokonce nebyly vůbec podloženy. Na základě našeho zjištění nařídil soud vypracovat novou studii.

Výjimečně jsme pracovali i pro regulátora - maďarský Finanční kontrolní úřad. Ten měl podezření, že některé subjekty při držbě cenných papírů tamní velké společnosti jednají ve shodě. Regulátorovi jsme pomohli porozumět procesu převodu akcií mezi několika stranami a on do procesu převzetí společnosti přímo zasáhl. Celá záležitost přispěla ke změně maďarského zákona o cenných papírech.

Můžete uvést nějaký "český" případ?

Ředitel dceřiného podniku zahraniční společnosti na východě České republiky přesouval do vlastní kapsy podnikové peníze. Hlavní účetní byla jeho švagrovou. Vymysleli schéma, že vykazovala odcizené peníze jako dluh banky vůči firmě. Účetní se cítila rozpolcená mezi svou profesní odpovědností a vztahem ke své sestře. Zdálo se mi, že si oddychla, když jsme přišli.

Zákony v nových členských státech Evropské unie odpovídají evropským a mezinárodním standardům, ale jejich provádění stále pokulhává.

Právní normy zabývající se praním peněz a korupcí existují, ale trvá určitou dobu, než se prosadí. Dovolte mi zmínit, že britský antikorupční zákon platí od roku 1889, další byl přijat v době první světové války a malá změna byla provedena v roce 2002. Nyní jsem viděl návrh nového zákona k této problematice, který ještě musí projednat britský parlament V České republice a dalších nových zemích Unie potrvá několik let, než budou soudy zmíněnou legislativu účinně aplikovat.

V této oblasti mají co zlepšovat všechny státy. Například směnárny v Británii nebyly donedávna regulované a legislativa proti praní peněz se na ně začala vztahovat až v posledních dvou letech. Přitom roční obrat těchto směnáren činí zhruba čtyři miliardy liber!

Jak je na tom Česko s podvody ve srovnání s jinými zeměmi regionu?

Občané České republiky nejsou ani více, ani méně zkorumpovaní, než obyvatelé jiných zemí střední a východní Evropy. V nedávném průzkumu 61% Čechů vyjádřilo názor, že žijí ve zkorumpované zemi; třetina přiznala, že dává úplatky. Byl bych překvapen, kdyby průzkumy v jiných zemích regionu přinesly výrazně jiné výsledky.

Připomíná mi to diskuse v Británii o kriminalitě. Většina lidí soudí, že je vysoká, ale když se jich zeptáte, zda byli její obětí, je procento mnohem nižší. Je možné, že v Česku je tak silné vnímání problému korupce, protože se jím média obsáhle zabývají.

Kdo na podvody upozorňuje?

Polovinu naší práce tvoří vyšetřování na základě upozornění či e-mailů. Některé jsou podepsané, většina je anonymních s podpisy jako "zaměstnanci podniku" či "přítel"... Obdrží je zahraniční mateřská firma či vnitřní audit podniku v regionu. A požádají nás o vyšetření. Je na mateřské společnosti, do jaké hloubky si ho přeje.

Pokud společnost nemá zavedený účinný mechanismus komunikace takových podnětů od zaměstnanců, jsou podle mého názoru tyto dopisy či e-maily, i anonymní, užitečným nástrojem. Znám některé firmy, které již svým zaměstnancům daly k dispozici telefonní číslo, na kterém mohou upozorňovat, co se jim nelíbí. Většina telefonátů je anonymních.

Jaká je úroveň útvarů vnitřního auditu v Česku?

Především musí být tyto útvary nezávislé. Nemohou podléhat manažerům, kteří firmu řídí. A musejí mít zdroje. Má-li ve velkém podniku útvar vnitřního auditu jednoho či dva pracovníky, ti toho ani při nejlepší vůli nemohou mnoho dokázat.

Silní akcionáři mají zájem na účinné, nezávislé kontrole a nezávislém kanálu podávání informací. Pokud útvary vnitřního auditu předkládají svá zjištění vedoucím pracovníkům, které by měly kontrolovat, ztrácejí svoji nezávislost, zvláště když tito vedoucí rozhodují o kariéře interních auditorů. Je malá šance, že by pracovníci útvaru vnitřního auditu v takové závislé pozici chtěli narušit klid v organizaci nějakou kritickou zprávou...

Ve firmách, jež nemají skutečně nezávislé útvary vnitřního auditu, jsem viděl řadu anonymních stížností. Proto musejí existovat komunikační kanály k podávání podnětů, zaměstnanci musejí cítit, že vnitřnímu auditu mohou říci: to a to jde špatně, měli byste to prošetřit.

Je pro podnik účinnější interní vyšetřování či zapojení státních institucí?

Jsem přesvědčen, že interní vyšetření je efektivnější. Nemám osobní zkušenost s Policií ČR, ale s policisty v jiných zemích regionu ano. Tomu, co jsme vyšetřovali, nerozuměli. U podnikových podvodů policie neví, o co jde, ani jak to vyšetřit.

Samozřejmě existuje právní povinnost trestné činy ohlásit. Jinak ale rozhodnutí, zda angažovat státní orgány, závisí na cílech akcionářů. Ti někdy mohou pachateli říci: vraťte peníze nebo věc předáme policii. Zapojení úřadů nemusí znamenat, že podnik dostane své peníze zpět. Firma však splní občanskou povinnost a vyšle silné poselství svým zaměstnancům. Například v Británii, myslím, dává Tesco vždy podnět k trestnímu stíhání zaměstnance nebo zákazníka, který něco odcizil. Společnost se tím netají: ukradnete, půjdete před soud, z naší strany nečekejte žádnou flexibilitu.

Pokud jsou peníze, získané podvodem, vyvezeny ze země, může pátrání a vymáhání trvat dlouhá léta. Již vhledem k sazbám zahraničních právníků a dalších profesionálů, nezbytných k vyšetření celé věci, je to velmi drahá záležitost.

Zastávám názor, že pokud se obětí podvodu stane stát či státem kontrolovaný podnik, je důležité, aby se peníze, alespoň jejich část, vrátily do státní pokladny. I když to bude stát hodně.

Co by zlepšilo prevenci proti podvodům v českých podnicích?

Zaměstnanci by měli sdělovat zahraničnímu akcionáři, dozorčí radě svého podniku či útvaru vnitřního auditu (pokud je skutečně nezávislý a reportuje dozorčí radě), co se jim ve firmě nelíbí, co zavání podvodem. S těmito informacemi (ať s uvedením jména odesilatele či anonymními) by mělo být zacházeno jako s důvěrnými. A zaměstnanci musejí vidět, že - v případě oprávněného upozornění - následuje akce. Samozřejmě existuje riziko, že někteří zaměstnanci budou posílat podněty nepodložené či zlomyslné, ale to je cena za systém, který v zásadě kontrole pomáhá.
Související