Velký význam připravovaných voleb do Poslanecké sněmovny je dán postavením této komory Parlamentu v politickém systému České republiky. Podle teorie představují parlamenty v demokratických zemích institucionální vyjádření vůle lidu. Jde ale samozřejmě o míru jejich pravomocí, která může být různá. Parlamenty mají zákonodárnou a zpravidla i ústavodárnou funkci. Někdy mohou jmenovat určité představitele výkonné či soudní moci, kontrolovat výkon moci a správu věcí veřejných. Česká republika je pokládána za tzv. parlamentní demokracii, čímž se naznačuje, že Parlament má v této zemi mimořádné postavení ve vztahu k výkonné moci.

Aktuální pravomoci. Právě poslanci, kteří budou v červnu zvoleni, se spolu se senátory budou podílet na volbě nového prezidenta České republiky, neboť tomu současnému skončí pětileté volební období v únoru roku 2003. I když podle Ústavy ČR předsedu vlády jmenuje prezident a na jeho návrh vyjmenuje i ostatní členy vlády, nově jmenovaná vláda musí do třiceti dnů požádat Poslaneckou sněmovnu o vyslovení důvěry. Vláda musí podat demisi, jestliže Poslanecká sněmovna zamítla její žádost o vyslovení důvěry nebo když jí vyslovila nedůvěru. Vláda jako vrcholný orgán výkonné moci v Česku je odpovědná Poslanecké sněmovně. Nejdůležitější ale je, že Parlamentu náleží zákonodárná moc. A právě v rámci této zákonodárné moci přísluší Poslanecké sněmovně výjimečné postavení.

Návrhy všech zákonů se předkládají Poslanecké sněmovně. Tyto návrhy může podat poslanec, skupina poslanců, Senát, vláda nebo zastupitelstvo vyššího územního samosprávného celku. Poslanecká sněmovna je způsobilá usnášet se, je-li na zasedání přítomna alespoň jedna třetina členů. Přitom k přijetí usnesení je zpravidla třeba souhlasu nadpoloviční většiny přítomných poslanců. K přijetí ústavního zákona a ke schválení mezinárodní smlouvy o lidských právech a základních svobodách je však třeba souhlasu třípětinové většiny všech poslanců i třípětinové většiny přítomných senátorů.

Ústřední postavení Poslanecké sněmovny při tvorbě zákonů je patrné při dalších etapách schvalování zákonů. Poslanecká sněmovna schválený návrh zákona postoupí Senátu. Jestliže Senát návrh zákona zamítne, hlasuje o něm Poslanecká sněmovna znovu. Pak je návrh zákona přijat, jestliže je schválen nadpoloviční většinou všech poslanců. Výjimku z této procedury tvoří přijetí volebního zákona a zákona o zásadách jednání a styku obou komor Parlamentu mezi sebou, jakož i navenek, a zákona o jednacím řádu Senátu; v těchto případech je třeba, aby byl zákon schválen Poslaneckou sněmovnou i Senátem. Také prezident republiky má právo vrátit přijatý zákon - s výjimkou zákona ústavního. O prezidentem vráceném zákonu opět hlasuje Poslanecká sněmovna. Jestliže setrvá na vráceném zákonu nadpoloviční většinou všech poslanců, je prezidentské veto překonáno a zákon se vyhlásí. Zákon může ovšem zrušit Ústavní soud, shledá-li, že je v rozporu s Ústavou ČR nebo ratifikovanými a vyhlášenými mezinárodními smlouvami o lidských právech.

Postavení poslance. Poslanecká sněmovna má 200 poslanců, kteří jsou voleni na dobu čtyř let. Pro srovnání lze uvést, že v době 1. republiky bylo do Poslanecké sněmovny voleno 300 poslanců na dobu šesti let. Mandát poslance zaniká po uplynutí volebního období, vzdáním se mandátu, ztrátou volitelnosti či rozpuštěním Poslanecké sněmovny. Může zaniknout i tehdy, jestliže se poslanec nevzdá některé z funkcí, které Ústava vymezuje jako neslučitelné s výkonem mandátu. Poslanec ztrácí mandát také v případě, když odepře složit slib nebo složí slib s výhradou - což s oblibou činili čeští poslanci v říšské radě v dobách Rakouska-Uherska. Slib poslance, ale i senátora, je předepsaný Ústavou a zní: "Slibuji věrnost České republice. Slibuji, že budu zachovávat její Ústavu a zákony. Slibuji na svou čest, že svůj mandát budu vykonávat v zájmu všeho lidu a podle svého nejlepšího vědomí a svědomí."

Již znění slibu naznačuje, co Ústava dále rozvádí při charakteristice toho, jak mají poslanci, ale i senátoři, plnit svoji funkci. Podle Ústavy do Parlamentu zvolení reprezentanti "vykonávají svůj mandát osobně v souladu se svým slibem a nejsou přitom vázáni žádnými příkazy". Toto vymezení znamená, že mandát poslance je volný: nemusí se při rozhodování o hlasování ohlížet ani na názor voličů, ani na názor politické strany, hnutí či koalice, které jej kandidovaly. Poslanec není odvolatelný voliči ani politickou stranou, což je v některých zemích možné. Také za 1. republiky poslanci podepisovali svým stranám tzv. reverz, který je zavazoval řídit se stanoviskem strany. I když i tehdy měl volný mandát, podle zákona o volebním soudu bylo možné zrušit mandát tehdy, kdy poslanec "přestal být z důvodů nízkých nebo nečestných příslušníkem strany, u jejíž kandidátní listiny byl zvolen". Dnes může poslanec ze strany vystoupit, zůstat nezávislý nebo přejít do jiné strany a přesto mandát neztratí.

Omezení Poslanecké sněmovny. Zasedání Poslanecké sněmovny je stálé. Svolává je prezident republiky tak, aby bylo zahájeno nejpozději třicátý den po dni voleb. Neučiní-li to, sejde se Poslanecká sněmovna třicátý den po dni voleb. Zasedání komory může být usnesením přerušeno. Celková doba, po kterou může být zasedání přerušeno, nesmí překročit 120 dnů v roce.

Poslanecká sněmovna může být rozpuštěna, a to prezidentem republiky. Ústava přesně stanoví, kdy tak může učinit. Může se tak stát tehdy, když Poslanecká sněmovna nevyslovila důvěru nově jmenované vládě, jejíž předseda byl prezidentem republiky jmenován na návrh předsedy Poslanecké sněmovny. Jiným důvodem může být, že se Poslanecká sněmovna neusnese do tří měsíců o vládním návrhu zákona, s jehož projednáním spojila vláda otázku důvěry. Důvodem rozpuštění Poslanecké sněmovny též může být, že její zasedání bylo přerušeno na dobu delší, než je přípustné, nebo že Poslanecká sněmovna nebyla po dobu delší tří měsíců způsobilá se usnášet, ačkoliv nebylo její zasedání přerušeno a přestože byla v té době opakovaně svolána ke schůzi. Prezident však nemůže Poslaneckou sněmovnu rozpustit tři měsíce před skončením jejího volebního období.

  huiiu
Související