Jiří Schneider: Jedna kuchyň, dva pánové

Jedna kuchyň, dva pánové

Amerika přesvědčuje a chlácholí, Rusko vyhrožuje. To vše kvůli radaru v Čechách a raketám v Polsku. O co se hraje?

Rusové velmi dobře vědí, že americká protiraketová obrana v navrhovaném rozsahu nemůže narušit rovnováhu s USA, která se počítá v tisících hlavic. Hrají šachovou partii o své strategické zájmy ve střední Evropě.

Pokud jde o technické detaily protiraketového systému, Američané s nimi nedělají tajnosti. Běží debata o tom, nakolik je celý systém účinný a zda by nebylo lépe jít jinou cestou. Američané a Rusové si vyměnili informace, takže opravdu vědí, že nejde o hrozbu.

To, že nyní otočili, Západ překvapilo. Kdosi napsal, že Rusové můžou za to, že se neustále škrábeme za uchem, co že to má znamenat.

A co to má znamenat?

Že se dostáváme do jiného způsobu dialogu. Není to návrat do studené války, ale do doby, kdy se jisté věci říkají, kvůli vyjednávací pozici, veřejně - a jiné se probírají za zavřenými dveřmi. Jde o vytvoření dobrého vyjednávacího prostoru pro záležitosti, které se netýkají raket ani vojenství.

Jakých?

Ve hře je spousta témat zejména ekonomické povahy: Írán jako takový, jaký k němu zaujmout postoj...

Spor o budoucí protiraketový systém je tedy zástěrkou pro vyšší hru?

Američané vedou o raketách a radarech velmi otevřenou informační politiku, která nic neskrývá - včetně úvahy, zda by nešlo udělat nějaký americko-ruský protiraketový deštník. Prezident Putin byl po 11. září 2001 jedním z prvních, kdo volal do Washingtonu, aby vyjádřil Bílému domu podporu: odtud se datuje, že ho George Bush považuje za přítele...

A pak se najednou začne jeden z partnerů tvářit, jako by se diskuse o existenci nějakého nebezpečí pro obě strany nikdy nekonala. Tím nebezpečím myslím skutečnost, že Amerika a Rusko přestaly být monopolními vlastníky jaderného arzenálu a že se do akce může pustit někdo jiný. Sice s malým počtem zbraní, ale zcela nezodpovědně.

Třeba právě Írán?

Ano, ale připomeňme se, že už tady byly dvě rezoluce Rady bezpečnosti OSN, které Rusko nevetovalo. O Írán se hraje, ale jinak, než to navenek vypadá.

Rusko má v Íránu jasné obchodní zájmy, pokud jde o íránský atomový průmysl. Teherán má problém se splácením ruského kontraktu do jaderné elektrárny v Búšeru, Moskva není spokojena s íránskou platební morálkou.

Na druhé straně existují v Rusku vojensko-průmyslové kruhy, které usilují o to, aby ruské strategické zbraně dostaly peníze na obnovu. K tomu jim poskytuje íránský program vítanou záminku: proto ono oznámení, že Rusové uvažují o odstoupení od smlouvy o eliminaci raket středního doletu.

Jinými slovy, Rusové si íránské riziko uvědomují. Ale nechtějí mu čelit investicí do společné raketové obrany, nýbrž obnovou vlastního jaderného potenciálu. Z tohoto pohledu je třeba posuzovat nedávné zkoušky nejnovějších raket, které jsou schopny nosit sofistikovaně několik hlavic.

Co může Rusko "ztratit" tím, že bude v českých Brdech stát americký radar a u polského Wicka se ponoří do země zámořské rakety-lapače?

Obojí má symbolický význam, což neznamená, že je to význam podřadný. Je to přestřelka o to, kdo je ve střední Evropě pánem. Rusové nakonec stejně neudělali žádná protiopatření, když šlo o rozšíření NATO a EU.

Jenže v okamžiku, kdy se začne jednat s jednotlivými zeměmi, které už jsou zapojeny do západních struktur, o nějakých malých projektech, snaží se jim Rusové zabránit a dosáhnout výměnou za souhlas nějakého ústupku.

Platí to i pro americké rakety?

Ano. Rusko se vždy v zahraniční politice orientovalo na hru s nulovým součtem. V okamžiku, kdy nastane nějaký posun - jako v tahu pěšcem v šachách -, je to pro toho, kdo tah provedl, poziční výhoda. V dané situaci pro Američany. Rusové jim tuto poziční výhodu nechtějí přiznat, a tudíž nechtějí přistoupit na jinou, nenulovou hru. I kdyby byla výhodná pro obě strany.

Jako třeba spolupráce na vývoji a výstavbě společného protiraketového systému?

Jistě. Rusové mohli touto cestou získat, že se nové technologie nebudou vyvíjet separátně, ale sdíleně. Zůstalo u slov.

Bráno však obecně, přistoupit na hru s nenulovým součtem znamená, že si pustíte tohoto druhého do kuchyně. A to není proti mysli jenom Rusům.

Vždy, než se překročí nějaká hranice, je nutné vytvořit novou úroveň důvěry.

V Praze Bush Putina vyzval, aby se společně podívali na možné hrozby a zapracovali na způsobu, jak jim čelit. Myslel to upřímně, nebo šlo spíše o výrok někoho, kdo má - po českém prezidentském a vládním přitakání k radaru - onu poziční výhodu?

To, co Bush v Praze řekl, se dá přeložit jako: Vladimire, co za to chceš? Přece se nějak dohodneme, a vůbec to nemusí být ve vojenské oblasti, může to být úplně jinde...

Podívejte se, jak bedlivě si Rusové hlídají reciprocitu v energetice. A jak systematicky brání vstupu západního kapitálu do svého strategicky nejdůležitějšího odvětví, které mu přináší největší zisky. Je to krátkodobá politika, jež má pokud možno zamezit, aby západní firmy získaly v ruské energetice vliv. Na druhou stranu se Rusové domáhají, aby směli vstupovat do distribučních společností v Evropě, aniž by brali na zřetel, že právní prostředí pro podnikání v Evropské unii je na jiné úrovni než u nich.

Přibližovat se evropským standardům nicméně Rusové nechtějí a říkají, vy máte své, my máme své. Tatáž logika platí ve vojensko-strategické oblasti: některé technologické novinky Rusové nemají, ale místo aby šli do záměru společné protiraketové obrany, volí strategii strašení modernizací svého vojenského potenciálu.

Co Česko, postupuje zatím vůči Američanům správně? I ono má jisté přání, vede se přece paralelní jednání o zrušení vízové povinnosti...

Já bych si počkal, až dojde ke skutečným vyjednáváním. Až na to, co bude na stole. Mně osobně přijde diskuse o tom, co budeme za radar chtít, jako hodně předčasná, taková hospodská. Nejdříve by bylo dobré mít černé na bílém, co nám to přinese, v čem nás to omezí. A vést o tom rozpravu.

I o tom, co za to?

V dané chvíli ne. Základna je v podstatě jakýsi joint venture: my vkládáme pozemky, někdo jiný technologie. V první řadě je nutné probrat odpovědnost a záruky za tento společný podnik. Na druhou stranu rozumím Polsku, které rovnou požaduje, aby Američané investovali do jeho bezpečnosti.

Jsou v jiné situaci?

Jsou. To, co se ozývá z Moskvy, se pro ně ozývá z Kaliningradu, a ten není od místa zvažované základny zase tak daleko. Chápu, že chtějí mít okamžitě i protiraketovou obranu místa, kde by měly americké zbraně pobývat.

Až budeme znát plusy a mínusy, co dál? Předložit výsledky veřejnosti a rozhodnout v referendu?

To ne. Celá věc je o řád nebo o dva nižší než náš vstup do NATO a EU. Pokud někdo mluví o referendu, měl by zároveň říci, že je třeba změnit ústavu. V ní je dáno, že o vysílání tuzemských vojáků do zahraničí a pobytu cizích vojsk na českém území rozhoduje parlament. A myslím, že jsou dobré důvody, proč tomu tak je. Chce-li někdo referendum, znamená to ústavní změnu. To zatím nikdo nahlas nevyslovil.

Máme-li si počkat na fakta, už se na nich pracuje?

Pokud vím, konala se zatím pouze výměna nót, na oficiální žádost šla oficiální odpověď. Americká strana teď poskytuje informace, jaké si Česko žádá: jaké jsou možné dráhy raket, zda je Česko vystaveno bezpečnostnímu riziku, co přinese radar místním lidem atp.

Až vyplyne, jaké jsou hlavní parametry, mohou přijít na přetřes technické věci: zda se musí na dané adrese něco budovat, co a za kolik... Musíme být schopni formulovat dotazy.

Stejně jako podmínky?

To je otázka. Může se klidně zjistit, že radar poskytne větší ochranu jak českému území, tak celé Evropě - a že my na něj nebudeme muset finančně přispět.

Přesto platí, že když se na nás obrátí spojenec se žádostí o spojenecký projekt, máme legitimní právo se ptát, že když jsme stejní spojenci jako jiní, proč mají naši občané jiný režim pro cestování.

Jak bude spor o rakety mezi Washingtonem a Moskvou pokračovat?

Součástí politiky je jistá dramatizace, po níž přichází úleva. Nečekám, že je protiraketová obrana jedničkou na americkém seznamu priorit. Jsou tam důležitější položky, jako například Írán či Kosovo, ten výčet je delší.

Je v silách současného Bílého domu, aby prosadil ve světě své cíle a dotáhl své plány do konce?

Američané jsou stále nejmocnější ve vojenské oblasti, ale třeba v Iráku jde o to, co udělat, až nastane den příměří. Jednou z největších amerických slabostí je neschopnost integrovat politiku jednotlivých částí vládní administrativy.

V Iráku se střídaly odpovědnosti, nebyly jasné kompetence. To samé platí pro pokus o koordinaci tajných služeb.

Bush je možná nejmocnější muž planety, ale když se podíváte, jak dokáže sešikovat administrativu, je to slabší. Přes často dobře míněné cíle to zdaleka nefunguje. Když mluvíte s Američany, tak vám to, byť neradi, přiznají.

Igor Záruba

Jiří Schneider (43) vystudoval zeměměřičství na ČVUT a získal Diploma in Religious Studies v Cambridge. V letech 1990-1992 byl poslancem Federálního shromáždění za Občanské fórum, později za Občanskou demokratickou stranu. Od roku 1993 působil na Ministerstvu zahraničních věcí ČR. V letech 1995-1998 byl velvyslancem ČR v Izraeli, poté zastával na ministerstvu několik vedoucích funkcí. Od roku 2005 pracuje jako programový ředitel think-thanku Prague Security Studies Institute (PSSI), kde vede Program atlantických bezpečnostních studií. Přednáší na Institutu mezinárodních studií FSV UK, New York University in Prague a v rámci PSSI's Robinson-Martin Security Scholars Program.