OTÁZKA: Česká republika přestala být v roce 2003 kandidátem a stala se přistupující zemí k EU. Událostí byla celá řada, od podpisu přístupové smlouvy přes referendum až po monitorovací zprávu. Jste s tímto rokem spokojen?

Není vysloveně důvod k nespokojenosti. Možná patřím spíše mezi lidi, kteří se brání příliš kladnému hodnocení, protože pak člověk snadno sklouzne k nějakému uspokojení. A pro to také důvod není. Faktem je, že jsme před rokem ukončili přístupová jednání a posléze podepsali přístupovou smlouvu, čímž začala fáze zapojování se do práce uvnitř Unie. To byla zásadní kvalitativní změna.

Dosud jsme se dívali na Unii jakoby z povzdálí. Teď už jsme uvnitř, musíme poznat atmosféru, procedury, postupy, priority, způsoby chování.

Proto jsme také zahájili fázi přeměny stálé mise, našeho diplomatického úřadu při EU, ve stálé zastoupení, jaké mají členské státy. Zdvojnásobili jsme počet zaměstnanců. Potřebujeme mít dostatečný počet odborníků, kteří by byli schopni naplnit naši představu o tom, co má mise dělat a jak má vypadat.

Takže i z tohoto pohledu si myslím, že není důvod k nespokojenosti. Ale ve zbývajících zhruba pěti měsících nás čeká mnoho dalších úkolů, ať už v Praze nebo v Bruselu, na misi nebo jinde. I proto bych nerad tvrdil: ano, můžeme být spokojeni.

Ale nebyl to špatný rok.

OTÁZKA: Monitorovací zpráva pojmenovala nedostatky, na něž se musí Česko zaměřit. V souvislosti s kritikou za neplnění hygienických norem jste řekl, že se zařazením této výtky mezi hlavní prohřešky nesouhlasíte. Kde se stala chyba?

Myslím si, že se v době, kdy se zpráva připravovala, udělalo, co se udělat dalo. Nicméně hodnocení předjímalo určitou situaci, která ještě nenastala. To byl, lidově řečeno, ze strany Komise trochu úlet.

OTÁZKA: Česká diplomacie tedy neselhala?

Myslím, že ne. Co se týká naší práce, berme v úvahu, že Unie, to je celá řada témat, velmi rozsáhlý právní řád, několik set pracovních orgánů pro celou řadu skupin, výborů či poradních orgánů. Znamená to, že na stálé misi máme lidi s odborností, která se všemi unijními politikami koresponduje. Pro každý obor máme vyčleněného člověka, který sleduje, co se v té jeho oblasti děje doma i v Bruselu. Musí to dělat včas, abychom věděli dopředu, že se na nás něco hrne. A abychom mohli následně podniknout preventivní kroky.

Tento člověk je zároveň odborníkem, který informuje unijní orgány. Je tedy jakýmsi lobbistou, který ošetřuje v dané oblasti zájmy státu.

Zároveň k nám jezdí samozřejmě kolegové z jednotlivých ministerstev.

Jednotlivé resorty bychom však měli do tohoto procesu vtáhnout ještě více. Misi by se mělo aspoň trochu odlehčit.

OTÁZKA: Jaká je vůbec komunikace s Prahou, s jednotlivými ministerstvy? Funguje, nebo místy vázne?

Realita je taková, že česká státní správa stále ještě není na úrovni dánské, britské či francouzské. Čeká nás ještě pár let tvrdé práce, abychom se na ni dostali. To, že některé věci ještě nefungují, jak by měly, mohou způsobovat určitá omezení. Ta musíme postupně odbourávat.

Jsou samozřejmě takové resorty (a jejich subjekty), které se s úkoly vypořádávají lépe nebo hůře. To proto, že někde se z těmito úkoly ztotožnili, zatímco jinde to berou pouze jako náplň práce.

OTÁZKA: Nestává se vám, že se lidé až příliš soustředí na jeden problém, nesledují okolní dění a nejsou pak schopni dát si věci do širších souvislostí?

Takováto hrozba je tu vždy. Ale je na odpovědnosti řídících pracovníků, aby se to nestalo. Rozhodujícím předpokladem je dobrá organizace práce. Naše mise bude patřit mezi nejmenší stálá zastoupení členských států - to znamená, že každý z našich lidí má hned několik oblastí, za které zodpovídá.

Vedoucí úseků musí také posilovat týmového ducha. Nenechat daného diplomata či referenta, aby se plácal v tom či onom problému sám, ale umožnit debatu o tomto tématu v kroužku tří, čtyř, pěti lidí. V ní se budou prolínat různé pohledy od specialistů na jiné otázky, a problém může rázem získat nové obrysy a rozměry.

OTÁZKA: Kde začíná a končí odpovědnost diplomatů a referentů mise? A jak je vymezena vaše odpovědnost?

Má odpovědnost začíná na začátku a končí na konci. Ale nemohu mít ambici, že budu každý den u všeho a vše podepíšu. O práci se musíme podělit.

OTÁZKA: O jakou práci?

Tak třeba v pátek se dozvíme, co bude další týden na programu zasedání Výboru stálých zástupců (COREPER), musíme si přes víkend udělat jasno, co je ve hře. V pondělí zhruba kolem oběda musí být v Praze náš komentář k tomu, co doporučíme. Mezitím se mailuje a telefonuje na úrovni řadových diplomatů nebo referentů. Následuje neformální diskuse v misi.

V úterý přijde z Česka instrukce pro jednání s EU. Ve středu, v den zasedání, máme ráno videokonferenci, kdy hovoříme s ministerstvem zahraničí, a odcházíme na jednání.

OTÁZKA: Musíte dělat pouze to, co vám nařídí ústředí?

Myslím, že mise musí mít určitou autonomii. Ten, kdo má příliš svázané ruce, nemůže dobře hájit zájmy své země. Rozhodně jsou úspěšnější ty země, které mají dobře propracovaný systém, mají pevnou státní správu, umějí volit priority a ještě dávají svým stálým zástupcům v Bruselu jistou volnost.

OTÁZKA: Monitorovací zpráva obsahuje vedle pár hlavních výhrad i zmínky o dalších nedostatcích. Jde o rozpočtový deficit nebo pravidla dodržování hospodářské soutěže. Můžete nějak ovlivnit jejich nápravu?

Monitorovací zprávy jsou určitým návodem, jak se s nedostatky vypořádat. Je to víceméně podnět.

My na misi musíme danou věc dále sledovat, tu a tam zatlačit a připomínat nutnost nápravy.

Primárně to samozřejmě dělá Ministerstvo zahraničních věcí. Ale neformálně se musíme starat i my. Tu a tam nás z domova žádají o stanovisko ke konkrétnímu problému. My poskytneme vlastní názor: někdy řekneme ano, někdy ne. Musíme mít ale jistotu, že ten zádrhel odpadne.

Kromě výtek Komise, takzvaných červených světel, existují témata, která jsou rovněž mimořádně citlivá a mohou v červené světlo přerůst. Musíme vždy rozlišovat, co se splnit musí a co není nezbytnou podmínkou pro přijetí.

Je řada věcí, které musíme mít do vstupu v pořádku, jinak přijdeme o chleba. U rozpočtu - i když bude mít deficit takový nebo makový, nám nikdo říkat nebude, že do EU nesmíme. Budou na nás tlačit, abychom schodek snížili, ale není to zásadní problém.

OTÁZKA: Je tedy v českém zájmu Komisi průběžně upozorňovat, že se na nápravě pracuje?

Určitě.

OTÁZKA: Aby si mohla udělat čárku, že máme splněno?

Ano, ale tím to nekončí. Ji zajímá nejen to, jak to vypadá teď, ale také, co se bude dít za rok. A je zvědavá, jak se bude nový zákon dodržovat v praxi, protože to bude mít vliv na prostředí celé EU.

OTÁZKA: Máte potřebu soutěžit s ostatními nováčky?

Já odmítám, vždy jsem odmítal a budu odmítat srovnání s ostatními kandidátskými, dneska přistupujícími zeměmi. Seděl jsem řadu let u vyjednávání s kolegy z těchto států, a vím, o čem mluvím. Občas se objevovaly spekulace o tom, kdo co vyjednal a kdo co ne. Přitom realita byla úplně jiná. Ale s tím nemá smysl bojovat.

Nemá smysl přeceňovat ani budoucí spojenectví s ostatními nováčky. Náš cíl je být v Unii, být členem té skupiny, která má větší vliv. To jsou nynější členské státy. Ty jsou stále o několik koňských délek napřed. Budeme se stále dostávat do situací, kdy nám bude vytýkáno, že jsme to či ono mohli udělat lépe než Maďaři, Poláci nebo někdo jiný. Kteří třeba dávali a budou dávat své dílčí úspěchy okázaleji najevo.

Jenže většinou ten, kdo hodně křičí, zakrývá, že málo dělá. Pro to, abyste dosáhli cíle, musíte používat takové nástroje, které povedou k žádoucímu výsledku. Mnohdy je to velmi tichá diplomacie.

Jistě, mohou se stát chyby. Přesto si myslím, tak jak se dozvídám od lidí ze stálých zastoupení, že pracovníci české mise patří v porovnání s členy stejných sborů z přistupujících zemí mezi ty kompetentnější.

Dobře víme, kde si můžeme nabít pusu. Ale pokud je to třeba, uděláme to. Budeme možná říkat při prosazování českých zájmů a priorit řadu nepopulárních věcí, což může někdo vnímat jako fakt, že nepracujeme, jak bychom měli.

OTÁZKA: Má Česká republika jasno o prioritách a zájmech, které chce prosazovat a hájit od okamžiku členství v EU?

V té míře, v jaké je to v současnosti nutné, ano. Ale je tu také spousta zásadních úkolů pro celou Unii. Vezměte si třeba ty, které se nyníc řeší v procesu mezivládní konference. Někdy mám pocit, že existuje mylná představa, že toto je kulminační bod, po němž přijde klid.

Přitom teď se bude schvalovat prorůstová iniciativa, což je také o prioritách. A posléze přijde jarní summit, kde se bude vyhodnocovat plnění lisabonské strategie.

Bude se také sestavovat nová finanční perspektiva na léta 2007-2013. Část upravuje právní rámec, ale v tom ostatním bude moci každý - nás nevyjímaje - ovlivnit, kam, na co a v jaké míře peníze půjdou.

Veřejnost je zvědavá, co jí členství v EU přinese. Je jí ale třeba připomínat, že peníze nepřijdou samy, že se musíme snažit, aby přišly. Musíme mít jasno. Musíme umět odbourat podružnosti a zaměřit se skutečně jen na to, co je důležité. To je zásadní, protože jen tak budeme pro EU důvěryhodní. Pro mne bylo vždy hlavním cílem v jednáních to, abych pomohl České republice získat dostatečný respekt v očích partnerů.

OTÁZKA: Jaké jsou vaše osobní priority?

Stabilizovat misi, tedy budoucí stálé zastoupení. S tím, jak se rychle zvětšovala, se trochu vytratil týmový duch. Na něm jsme si hodně zakládali, takže nyní je ho třeba zase trochu vyspravit.

OTÁZKA: Takže představa sólisty, kterou o vás občas vytvářejí média, není na místě?

Nemůžu hodnotit sám sebe. Faktem je, že v médiích byla mnohdy práce mise spojována s jediným jménem, takže to možná budilo dojem, že jde o sólistu. Ale nikdy to tak nebylo. Jako sólista by člověk tuto práci nemohl dělat.

Všechno, co jsme dokázali, bylo výsledkem týmové práce. Jako solitér by nikdo neobstál, neměl by šanci.

Takže si myslím, že jsem spíše týmový člověk. Uznávám, že mám stále méně času a stále více odpovědnosti, ale bez souhry s týmem by se to vše nedalo zvládnout. Byla a je celá řada bezejmenných lidí, o kterých se veřejnost nedozvěděla. Přitom bez nich by se celá práce nepohnula kupředu.

OTÁZKA: Nedávno jste uvedl, že vás velmi baví práce ve výboru stálých zástupců. Proč?

Je to fórum, na kterém se určuje další podoba EU. Stále se tam učím, protože je od koho. Je to hodně o vyjednávání a jde o skutečnou soutěž. A vždy, když v ní uspějete, pokaždé to potěší.

Já se touto problematikou zabývám zhruba 14 let, možná ještě déle. To je dostatečná doba na to, aby člověk věděl, jak to v Unii chodí. V posledních letech, soudě podle toho, co se odehrávalo při jednáních s partnery ze členských států, jsme se cítili jako rovnocenní partneři. Někdy jsem si možná říkal: tak tenhle člověk, ten umí, jak to jen může stíhat. Tomu obdivu se neubráníte. Teď jsem jedním z nich.

OTÁZKA: Česká republika bude mít svého komisaře, o tom není sporu. Bude plnohodnotný, nebo ne?

Komisaře máme v každém případě jistého do roku 2009, to místo tam je. Takže jeden komisař nastoupí 1. května a další 1. listopadu příštího roku, kdy začne pracovat nová Komise. Nyní se diskutuje o tom, jak to bude po roce 2009.

Dá se těžko předvídat, jestli bude platit "jedna země - jeden komisař", nebo zda se použije nějaký rotační mechanismus. to je jeden z nejdůležitějších bodů. Tuto citlivou závěrečnou fázi musíme zvládnout. Myslím, že se vše vyvíjí správným směrem, ale nechci říkat, že je vyhráno.

A pak si musíme udělat jasno, co chceme, aby tento komisař dělal. Pokud by se tomu nechal volný průběh, mohlo by to skončit přidělením nějakého nevýznamného postu.

OTÁZKA: Uvažujete vy osobně o postupu na tento post?

Momentálně nemám důvod o něčem takovém přemýšlet, to přiznávám zcela upřímně. Přemýšlím o komisaři v tom smyslu, abychom tam měli kvalitního člověka. Je na politické reprezentaci státu, zda bude uvažovat o jednom nebo třech jménech a komu tuto funkci nabídne. To jde mimo mne a na otázky "co by, kdyby" neodpovídám. Jen doufám, že tam bude opravdu člověk, který bude kvalitním vyslancem českého státu a který odvede v Komisi kus užitečné práce. Já osobně o tom neuvažuji.

OTÁZKA: Jinými slovy, důvod, abyste o tom osobně uvažoval, zatím není?

Ne, není.


Pavel Telička se narodil v roce 1965 ve Washingtonu. Vystudoval právo. Od roku 1986 je zaměstnancem MZV. V roce 1990 se stal členem delegace pro vyjednání přidružení, o rok později nastoupil do Stálé mise ČR při ES v Bruselu. V letech 1993 až 1995 působil jako zástupce velvyslance při ES, poté vedl odbor ES na MZV. V letech 1999-2003 byl prvním náměstkem ministra zahraničí a státním tajemníkem pro evropské záležitosti. V lednu 2003 se stal velvyslancem ČR při EU v Bruselu. Je ženatý, má syna a dceru.
Související