Už to není ten železný stisk ruky. Mobilní telefon Viktoru Koženému prakticky nezazvoní, a když, tak od maminky, u které teď bydlí mnohem skromněji, než býval zvyklý. Chová se přátelsky, ochotně si popovídá. Trochu přibral, zejména v obličeji. Říká o sobě, že se změnil hlavně uvnitř:

"Je to jiný Kožený. Neřeknu, zda lepší, ale se životními zkušenostmi."

Mladá léta má za sebou, staré charisma krále kuponové privatizace však ještě nevyprchalo. Co Viktor říká, tomu asi taky v tu chvíli věří.

Z hodnot nyní vyzdvihuje spíš kreativitu než peníze. Často hovoří o lidských právech, naše i mezinárodní úpravy cituje ve všech paragrafech a vždy bezchybně. Denně několik hodin studuje, zajímá se o nanotechnologie a leteckou techniku z karbonových vláken.

"V letectví jde o absolutní revoluci," ožívá. Tvrdí, že v těchto oborech dělá strategického poradce nejmenované firmě. Když to vyjde, bude zase boháč.

A kdo je ta firma? Neřekne a nehodlá se ani vykrucovat.

"Nikdy nelžu," řekl Viktor a díval se mi přitom do očí.

Světový tisk mu přezdívá "pirát z Prahy". Pojmenování se zrodilo před sedmi lety, kdy se americký časopis Fortune zřejmě nechal inspirovat názvem muzea a hospody v bahamské metropoli. Nestal se teď ale z Viktora skutečně "pirát z Nassau"? Nepokusil se peníze, které v Harvardském průmyslovém holdingu (HPH) zbyly, dostat mimo kontrolu HPH? Z toho ho podezírá, podle telefonátu z Belize, kde žije, bývalý ředitel HPH Boris Vostrý.

"Je to nesmysl," lakonicky reaguje Kožený.

Viktor po deseti letech. Malé Bahamy jsou jeho velkým vězením. Ale není nijak zlé. Lyford Cay, kde bydlí, je pevnost, městečko s 500 domy za ostnatým drátem. Tady jsou nejdražší pozemky, největší celebrity, zde je místo, kde mají domy monacký kníže, Sean Connery, Diana Ross, rodina Bacardiů či Heinzů a kam jezdí na dovolenou španělská a britská královská rodina nebo Bill Gates.

Průměrná životní úroveň obyvatel ostrova je skoro třikrát vyšší než ta naše. Je zde bezpečno a lidé tu neplatí daně. A ani neutratí. Je příjemně teplo, stačí jednoduchý domek, bez topení. Až na dva měsíce v roce není nikdy ani úplné horko. Ve druhé polovině října bylo v moři 25 stupňů a dalo se plavat jako u nás v létě. A Viktor rád plave.

Skutečně bydlí u matky, lékařky v důchodu, Jitky Chvatíkové? Podle všeho jí pěknou čtyřpokojovou vilku daroval. K tomu se ale za žádnou cenu nechce vyjadřovat.

"Musím chránit soukromí blízkých."

Postoj vysvětluje hlavně ohledy na konzervativní tradice rodiny své francouzské přítelkyně Sophie (31 let, z širšího příbuzenstva Renaultů), která v domě pobývá také a s níž na přelomu roku očekává přírůstek. Sophie je finanční konzultantka.

Nevzniklo informační embargo spíš proto, že na Jitku Chvatíkovou "převedl" 14 kyperských společností, které v současnosti ovládají Harvardský průmyslový holding (HPH)?

"Zní to možná logicky, ale jde zase o nesmysl," odsekne a víc se o dalším těžkém podezření z Belize nebaví.

Uvidíme ho někdy v Praze? Odpověď na tuto otázku možná najdeme v události, která se odehrála v pohádkovém prostředí Rajského ostrova, za mostem, kam jsme přešli z ošuntělé přístavní čtvrti Nassau. Název ostrova vůbec není přehnaný. Přepychový turistický komplex, postavený ve stylu bájné Atlantidy, přišel na dvě miliardy dolarů. Fantasmagorická architektura, exotické zahrady, podivné sochy, umělé řeky, obří kasino, iluze, které se pletou se skutečností.

Tady a na americkém velvyslanectví v Nassau se Viktor v letech 2000 a 2002 sešel se skupinou osob, která reprezentovala federální vyšetřovatele z FBI a federální prokuraturu. Řeč se padesát hodin točila kolem investic v Ázerbájdžánu, přesněji o korupci spojené s těmito investicemi. Viktor všechno přiznal, i to, že platil taky, i když přes cizí ruce.

"Pod určitou úroveň se nelze snížit."

Mluvil rovněž o amerických investorech, "smetánce z Wall Streetu", jak jim s oblibou přezdívá, kteří upláceli ázerbájdžánské autority prostřednictvím švýcarského advokáta Hanse Bodmera. O tom prý sám vyšetřovatelům předložil stovky dokumentů včetně videokazet a zvukových záznamů. Viktor si tak výměnou za svědectví vysloužil příslib beztrestnosti, jak to umožňuje americké právo. Federálky se tedy bát zatím nemusí.

"Manévrují však, zda bych neuzavřel nějakou jinou dohodu."

Velká porota. Pak je tu další obžaloba, která obstála i před velkou porotou státu New York. Tým státního zástupce Roberta Morgenthaua z newyorského okrsku Manhattan viní Koženého, že zpronevěřil 182 milionů dolarů z 15 investičních fondů společnosti Omega Advisors. Společnost Omega Advisors je známá a mocná, stojí za ní typický reprezentant "smetánky z Wall Streetu" Leon Cooperman.

O miliony dolarů přišli také investiční banka Goldman Sachs, finanční skupina American International Group, do níž patří jedna z největších pojišťoven na světě, správci prostředků Columbia University v New Yorku a vlivné neziskové organizace. Všechno první liga. Neviní ho z podplácení, ale z toho, že zmizely prostředky, které od nich měl k ázerbájdžánským operacím k dispozici.

Manhattanu se Viktor bát musí, zdá se, že newyorská policie ho může honit kdekoliv na americkém území. Dohoda s federálními úřady nezavazuje jednotlivé státy a do USA každopádně nemůže. Hrozí mu tady až 25 let vězení.

A hrozba z Česka, kde by byl nejvyšší trest jen 12 let? Bahamský soud už jednou hodil jakousi poštu s českými úřady do koše. Poštou něco takového, jako je vydání Koženého, už vyřídit nejde, protože bahamský soud vloni rozhodl, že česká obvinění nedoručí a nebude s českou stranou takto komunikovat. Naše policie proto v červenci Viktora začala stíhat alespoň jako uprchlého. Praha má přesto asi menší šanci než New York.

Nicméně pouhá obžaloba bahamským úřadům nestačí. Americkou žádost musí projednat místní soud. Nepůjde pouze o formalitu, tým Roberta Morgenthaua musí prokázat i věcnou opodstatněnost žaloby. Viktor se spoléhá na nestrannost justice bývalé britské kolonie: "Je to stará dobrá Anglie."

Platí se tu jak bahamskými, tak americkými dolary a blahobyt ostrovanů je závislý na přílivu turistů, které chrlí lodě z nedaleké Floridy. U soudu by to podle místních znalců nemělo hrát roli, ale diskutuje se o tom.

Na souostroví s 280 tisíci obyvatel pracuje na 25 tisíc lidí ve finančním sektoru. Ti se na případné vydání kolegy mračí. Význam by to nemělo mít taky.

Jak myslíte, že budou Američané postupovat, když vás Bahamy nevydají? "Určitě pro mě nepřiletí s bombardéry!"

Jak se Viktor cítí? Sedíme spolu v Atlantidě, pak v milionářském klubu v Lyford Cay, který je jako vystřižený z koloniálních dob královny Viktorie, a pak i v hospodách různých kategorií (nepohrdne pohoštěním) a taky při dlouhých bezcílných projížďkách dost rozhrkaným BMW sedmičkové řady, kde trvale nejdou otevřít dveře pro spolujezdce.

Viktor si nemyslí, že je na útěku před českou policií, nýbrž se považuje za exulanta. To se velkým lidem stává. Říká, že s prostředím na Bahamách má mnohem větší štěstí, než měli Mandela, Havel, Solženicyn nebo Komenský. Tyto muže rád jmenuje.

"Bojovali proti bezpráví. Nechci se k nim přirovnávat, ale má role ve společnosti není tak rozdílná."

Za českými i americkými problémy prý vždycky stojí nějaké spiknutí. V Praze jde o politické pronásledování, zdůrazňují jeho advokáti z nassauské kanceláře McKidney Bancroft & Hughes. Připomínají, že Kožený byl spojen s vládní politikou privatizace, takže "jakákoliv žádost českých úřadů je spojena s politickými cíli".

Není tolik spiknutí na jednoho člověka mnoho?

"Jsem silná a výrazná osobnost, která má velký vliv na veřejné mínění," říká v rozhovoru na diktafon (viz článek STANU SE PREMIÉREM, vzkazuje Viktor Kožený do Prahy) a dobře nechápe, že nechápu.

Viktorovy peníze. Jeho hvězda už pohasla, ale koho potkáme, s tím se pozdraví. Když na Bahamách řeknete, že jste český novinář, všichni se ptají: A co Kožený? Jsou rádi, že ho tu mají, je to finanční génius, ale jedna věc jim je divná: Kde jsou jeho peníze?

Skutečně to vypadá, že si nyní libuje v šetrnosti. Jdeme do zdejšího podmořského akvária a lístek stojí 25 dolarů. Každého by to nenapadlo, ale Viktor okamžitě domluví pro "zahraničního novináře" vstup zdarma a natolik decentně, že člověk ani netuší, že prošel placenou zónou. Viktor se sveze taky.

"Dohromady jsme ušetřili padesátku," oznamuje.

Pověstná večeře v londýnské Le Gavroche za 15 tisíc liber, to bylo tenkrát. Během let při cestách po sto třiceti zemích prý utratil několik desítek milionů dolarů. Jenže teď je teď. Jak je na tom finančně, ví jenom on sám.

"Můj veškerý majetek dnes obnáší několik set tisíc korun," tvrdí čerstvý čtyřicátník, který prohlašuje, že se živí jako konzultant. "Nevlastním dům, jachtu ani letadlo. Co mám, je kreativita."

Majetek má blokován kvůli žalobě amerických investorů z roku 1999 a měsíčně bez soudního povolení nesmí vybrat víc než 20 000 liber. Žaloba byla zastavena a Viktorovi advokáti se domáhají uvolnění kont. Jakých?

"Nikdy nelžu."

Ale prý nikdy nebyl takový magnát, jak si lidé myslí. Slavná padesátimetrová jachta a tryskáč mu vlastně nepatřily, pouze si je půjčoval od přátel. Zrovna tak nikdy nevlastnil dům v americkém Aspenu, i když mu byl v roce 2000 zabaven při exekuci po žalobě Američanů. "Nebyl psaný na mne," opakuje Viktor.

Potvrzuje jen, že v Londýně koupil dům po slavném muzikálovém skladateli Weberovi.

"Celý výnos z jeho prodeje připadl po rozvodu mé bývalé ženě."

Kde potom bere na advokáty, kteří ho už prý stáli desítky milionů dolarů?

"Ti už jsou zaplaceni, další peníze na ně nepotřebuji."

Ázerbájdžán. Viktor toužil v zemi, kde vládl bývalý šéf KGB Gejdar Alijev, zopakovat svůj kuponový triumf z Česka. Netušil však, že narazí na místní vládní kliku. Právě od ní chtěl ve spolku s Omegou získat pohádkové sousto.

"Hodnota ázerbájdžánské ropy v mé době kolísala mezi 10 až 40 miliardami dolarů," odhaduje teď Viktor. "Při dnešních cenách by se řádově jednalo o 100 miliard dolarů."

Férové náklady na privatizaci státní společnosti SOCAR, které pole patřila, se mohly pohybovat okolo půl miliardy, výdaje na úplatky asi nepřekročily 200 milionů dolarů. Jak SOCAR dostat, okolo toho se v letech 1997 až 1999 točila story v Baku.

Privatizace v zakavkazské republice probíhala kuponovou metodou. Knížky mohli volně získávat i cizinci, aby je však mohli použít, museli si k nim navíc přikoupit zvláštní opce. (Jednalo se vlastně o daň pro zahraniční investory.) Ázerbájdžán a jeho "elity" ale patří i podle výzkumů nezávislých organizací k nejzkorumpovanějším na světě.

"Bez úplatků se tam nedá ani přiletět," tvrdí Viktor a nemyslí to jako metaforu. Dokonce tvrdí, že nejde jen o peníze, ale třeba i o život.

Přes obrovské úplatky, aby se tak nestalo, ázerbájdžánský stát nakonec SOCAR z privatizace vyřadil a černé zlato si ponechal. Dohlížel na to osobně Ilham Alijev (tehdy syn prezidenta, od letošního října sám prezident).

Byly snad úplatky malé? To zřejmě nehrálo úlohu a s odstupem je jasné, že si Viktor naběhl.

"Předně běželo o politiku. Alijevové pochopili, že kdyby SOCAR pustili, jejich klanu by mocensky odzvonilo. Bez kontroly ropy by se dostali na vedlejší kolej, pro Američany nebo jejich spojence by ztratili zajímavost a v nejlepším případě by skončili jako další diktátoři v exilu, možná s nějakou miliardou," vidí dnes.

"Ekonomicky si ze státní ropné společnosti udělali soukromou banku. Tu mohou dojit dlouhodobě."

Nebyla chyba, že jste se v roce 1997 do Baku vrhli?

"Ano, byla. Na ázerbájdžánské kuponové knížce jsou ale vrtné věže a nápis, že knížku kryje veškerý majetek republiky. Pokládal jsem ji za zajištěnou ceninu."

Kolik ztratil v Baku? To není vůbec jasné, zasvěcení lidé hovoří o řádu sta milionů dolarů. Kvůli Ázerbájdžánu ale může přijít o svobodu.

Klíčovým bodem obžaloby kanceláře návladního Morgenthaua je, že newyorští investoři nakoupili kupony a opce od firmy Oily Rock, tedy vlastně od Koženého, za mnohonásobně vyšší cenu, než za kterou je od úřadů nebo na volném trhu získal. Přestože jim prý slíbil pravý opak: 182 mil. dolarů použije k dodatečné koupi kuponů a opcí právě od vlády a na trhu. To mělo Američanům po privatizaci v SOCAR zajistit kontrolní balík.

Aritmetika obžaloby je děsivá. Viktor jim měl prodat kupony a opce za 95 mil. USD a pouze na této transakci vydělat 93 milionů. Dalších 14 milionů z peněz Omegy měl použít na vlastní výdaje (vyplacení osobní úvěrové linky u moskevské Alfa banky a 3 miliony dokonce ke koupi luxusního nábytku pro domy v Aspenu a v Lyford Cay). Kam přišlo zbylých 73 mil., v tom nemá Morgenthau jasno.

Šlo by o zločiny 1. stupně a Viktor se brání.

"Morgenthau se žalobou snaží chránit špičky Wall Streetu. Co prokurátorovo tvrzení doopravdy znamená?" ptá se a hned si odpovídá:

"Pokud by přece Američané kupony nekupovali od Ázerbájdžánců, ale přímo od Koženého, pak je nemohli uplácet!"

Nahrálo mu obvinění a zatčení advokáta Bodmera federály. Švýcar totiž podle žaloby působil jako obchodní agent newyorských investorů a podílel se na korupci převyšující 150 milionů dolarů.

"Pokud investoři korumpovali, tak nemohli za ty samé peníze něco kupovat ode mne," vyvozuje Viktor.

"Rozhodující jsou ale důkazy, které máme k dispozici. Jsou to záznamy z osmi setkání mých právníků s Bodmerem ve Švýcarsku. Bodmer se zde přiznal, že ázerbájdžánské vládní činitele uplácel, a hlavně, že o tom veškeří newyorští investoři věděli," dává k nahlédnutí šanony se svazky papírů.

"Má právní kancelář rovněž třikrát vyslechla místopředsedu ázerbájdžánského Fondu národního majetku Nurijeva. A ten korupci místních úřadů doznal taky."

Viktor vytahuje další, tentokrát účetní šanony.

"Přesvědčte se sám. Utracených 95 milionů dolarů přesně odpovídá kupní ceně opcí, které newyorští investoři koupili. Z jejich příkazu byly určeny jako úplatek ázerbájdžánským šéfům včetně tehdejšího prezidenta Alijeva a jeho syna. Ti byli jediní, kteří jim mohli opce prodat. Peníze tedy nešly do mé kapsy, ale Ázerbájdžáncům."

A miliony, za které jste si měl pořídit luxusní nábytek?

"Zase absolutní nesmysl. Prostředky, o nichž hovoří žaloba, jsou zřejmě splátky od firem, kterým jsem předtím půjčil."

Ruská Alfa banka?

"Stále jim dost dlužím, jednalo se o menší splátku."

Klícka a právní kličky. Jediný, kdo zatím ztratil svobodu, je právník a také bankéř Hans Bodmer. Federální úřady na něho v polovině srpna vydaly zatykač kvůli korupci a praní špinavých peněz (na základě Viktorova svědectví). Existenci zatykače ale tajily.

"Švýcaři by ho totiž nevydali. Proto Američané čekali, až vyjede do země, s níž USA mají příslušnou dohodu," líčí poněkud škodolibě Viktor.

"Ptáček vletěl do klícky v jihokorejském Soulu."

A teď pozor, co si Viktor nejvíc pochvaluje: vzápětí po Bodmerově uvěznění federální prokuratura rozeslala dvaceti až třiceti investorům z Wall Streetu tzv. cílové dopisy, kde se jim sděluje, že jsou cílem federálního vyšetřování.

To ještě není obvinění, nicméně na Wall Streetu podle Viktora propukla panika.

"Investoři běželi do kanceláře návladního Morgenthaua, aby mě obvinil."

Pro přesnost ale uveďme, že obvinění nevzniklo až tak překotně. Morgenthau shromažďoval důkazy několik let a velká porota byla v New Yorku sestavena už v lednu 2002. Nicméně Viktor protestuje:

"Jak mohl někdo popřát sluchu lidem, kteří obdrželi cílové dopisy, jsou vyšetřováni kvůli kriminálním činům a vědomě lhali před velkou porotou, když se zabývala mým případem? O tom, že lidé svědčící proti mně jsou vlastně zločinci, velkou porotu nikdo neinformoval."

Linka Nassau-Praha. Viktorův výbuch u Kaspiku může ale kupodivu ve finále pomoci současným akcionářům Harvardského průmyslového holdingu, kterých ještě může být na 240 tisíc. Viktorova tehdejší firma totiž zažalovala Ázerbájdžán, Alijevy i Bodmera a spol. o náhradu škody, minimálně jde o 100 milionů dolarů.

Mezitím ale Viktor přepustil v rámci mimosoudního vyrovnání možné nároky ze sporu Harvardskému průmyslovému holdingu. Pokud by žaloba triumfovala, a nic nelze vyloučit, peníze by se přerozdělily mezi jeho akcionáře. Nejvíc by dostalo 14 kyperských společností.

Komu patří?

To je podobný problém jako s majetkem HPH určeným k výplatě, který dnes parkuje výhradně v harvardských Trustech.

Kolik tam je a bude?

Když se zásluhou bývalého Viktorova partnera, amerického finančníka světového formátu Michaela Dingmana z Lyford Cay, podařilo překvapivě zachránit už odepsanou ruskou operaci se Sidankem, přišlo do HPH v roce 2001 od Viktora přes 200 mil. dolarů. To byl zhruba jeho podíl v Sidanku. Po vyplacení 30 milionů dolarů do rukou necelých 70 tisíc akcionářů leží údajně v Trustech 85 mil. dolarů hotových peněz. Dále jsou tam papíry v reálné hodnotě okolo 40 mil. dolarů. A vedle toho tam má být zablokováno 55 milionů USD, asi sedmina částky, která kdysi zněla na směnkách, jimiž Viktor platil za Harvardský průmyslový holding.

"Kolik tam je, ví jenom pánbůh," prohlašuje ale Viktor.
Související