Pokud se fakta vzpírají teorii, změň teorii, říká odvěká moudrost. Často je ale snazší ponechat teorii a změnit fakta - nebo si to alespoň podle všeho myslí německá kancléřka Angela Merkelová a další evropští lídři prosazující úsporná opatření.

Ač mají fakta přímo před nosem, vytrvale realitu popírají. Fiskální přísnost selhala. Její zastánci jsou ale ochotni si nárokovat vítězství na základě nejchatrnějšího možného důkazu: hospodářství už nekolabuje, takže úsporná opatření musejí fungovat! Při použití takového měřítka bychom mohli říci, že nejlepším způsobem, jak sestoupit z hory, je skočit z útesu - vždyť sešup dospěl ke konci.

Každý pokles jednou skončí. Úspěch by se neměl hodnotit podle skutečnosti, že v posledku dojde k oživení, ale podle toho, jak rychle se uchytí a jak rozsáhlé škody zapříčinil propad.

Nahlížena tímto prizmatem je fiskální přísnost naprostou a úplnou pohromou, což je čím dál zjevnější, neboť ekonomiky Evropské unie opět čelí stagnaci, ne-li recesi se třemi propady, nezaměstnanost se vytrvale drží rekordně vysoko a reálný (inflačně očištěný) HDP na osobu zůstává v mnoha zemích pod hladinou z doby před recesí. I v ekonomikách s nejlepšími výsledky, jako například v Německu, je růst od krize roku 2008 tak pomalý, že za jakýchkoli jiných okolností by se považoval za žalostný.

Nejhůře postižené země jsou v depresi. Neexistuje jiné slovo vystihující ekonomiku takového Španělska či Řecka, kde se téměř každému čtvrtému člověku - a víc než polovině mladých lidí - nedaří sehnat práci. Říkat, že léčba funguje, protože míra nezaměstnanosti o několik procentních bodů klesla a lze postřehnout záblesk chabého růstu, je totéž jako tvrzení středověkého lazebníka, že pouštění žilou zabírá, protože pacient ještě nezemřel.

Při extrapolaci mírného evropského růstu po roce 1980 mé propočty ukazují, že výstup v eurozóně je dnes o více než 15 procent pod úrovní, na které by byl, kdyby nedošlo k finanční krizi roku 2008, což znamená ztrátu zhruba 1,6 bilionu dolarů jen letos a kumulativní ztrátu převyšující 6,5 bilionu dolarů. Ještě znepokojivější je, že tato mezera se rozšiřuje, místo aby se zužovala (jak by člověk očekával po poklesu, kdy je růst zpravidla rychlejší než obvykle, neboť ekonomika dobývá zpět ztracené pozice).

Jednoduše řečeno, dlouhá recese snižuje potenciální růst Evropy. Mladí lidé nepobírají dovednosti, jak by měli. Existují drtivé důkazy, že před sebou mají vyhlídky na výrazně nižší celoživotní příjem, než kdyby dospěli v období plné zaměstnanosti.

Německo přitom ostatní země nutí k uskutečňování politik, které oslabují jejich ekonomiky - a demokracie. Když se občané opakovaně ve volbách vysloví pro změnu politiky (a jen málokteré politiky mají pro občany větší význam než ty, které ovlivňují jejich životní úrovně), ale pak slyší, že se vlastně rozhoduje jinde nebo že není na výběr, trpí jak demokracie, tak víra v evropský projekt.

Francie si změnu kurzu odhlasovala před třemi lety. Namísto ní ale voliči dostali další dávku fiskální přísnosti vstřícné k byznysu. Jednou z nejdéle přetrvávajících tezí v ekonomii je multiplikátor vyváženého rozpočtu - souběžné zvyšování daní a výdajů stimuluje ekonomiku. A pokud daně cílí na bohaté a výdaje na chudé, multiplikátor může být obzvláště vysoký. Jenže takzvaná socialistická vláda Francie snižuje firemní daně a seškrtává výdaje - což je recept, který téměř zaručeně oslabí ekonomiku, leč vyslouží si uznání Německa.

Někdo si myslí, že nižší firemní daně stimulují investice. To je naprostý nesmysl. Investice (ve Spojených státech i v Evropě) nebrzdí vysoké daně, ale slabá poptávka. Navíc vzhledem k tomu, že většina investic se financuje dluhově a že splátky úroků lze odepisovat z daní, výše zdanění firem má na investice pramalý vliv.

Itálie je zase pobízena, aby urychlila privatizaci. Premiér Matteo Renzi má však dost zdravého rozumu, aby pochopil, že výprodej národních aktiv za nízké ceny nedává smysl. Činnosti probíhající v soukromém sektoru by neměly určovat krátkodobé finanční potřeby, nýbrž dlouhodobé úvahy. Rozhodování by se mělo zakládat na tom, kde se dané činnosti provádějí nejefektivněji, aby co nejlépe sloužily zájmům většiny občanů.

Ve všech zemích, které kupříkladu vyzkoušely privatizaci penzí, vyšel tento experiment draho. Převážně soukromá americká soustava zdravotní péče je nejméně efektivní na světě. Jedná se o složité otázky, ale je snadné doložit, že prodej státních aktiv za nízké ceny není dobrou cestou ke zlepšení dlouhodobé finanční síly.

Veškeré trápení v Evropě - snášené kvůli lidskému vynálezu, euru - je tím tragičtější, že je zbytečné. Přestože důkazy, že fiskální přísnost nefunguje, vytrvale sílí, Německo a další jestřábi ještě zvýšili vklad do hry a budoucnost Evropy sázejí na dlouho zdiskreditovanou teorii. Proč dávat ekonomům další fakta, která potvrdí již učiněné zjištění?

 

© Project Syndicate 2013
www.project-syndicate.org

Související