Ačkoliv se zrod kapitalismu spojuje s protestantskou etikou a severozápadní Evropou, jeho počátky jsou podstatně starší. Jsou svázány s katolickou Itálií a jejími velkými městy, především s bohatou Florencií a s aktivitou tamních tkalců, obchodníků a finančníků. Mezi nimi vynikl v první polovině 15. století Cosimo Medicejský, jehož vzorně vedená banka a s ní spojená obchodní síť pronikly do celé západní Evropy. Díky jeho penězům - byl považován za nejbohatšího muže kontinentu - mohla odstartovat vrcholná renesance.

Medicejská banka

Cosimo Medicejský se narodil v roce 1389 (tedy v době, kdy v Čechách vládl Václav IV.) ve Florencii. Deset let poté, co v tomto středisku středověkého textilnictví bylo potlačeno povstání městských tkalců zvaných ciompi. Medicejové jako bohatý a vlivný měšťanský rod s tímto lidovým hnutím sympatizovali a po jeho porážce se stali pro místní honoraci podezřelými z šíření rozkladných vlivů.

Když Cosimovi bylo osm let, založil jeho otec Giovanni ve městě banku po vzoru podobných podniků Bardiů a Peruzziů. A rodinu vedle dosavadní výroby vlněných látek a obchodu s nimi začaly živit finanční služby. Giovanni se přestal zajímat o politiku a veškerou energii věnoval novému byznysu. Podnik se rychle rozrůstal a těžil i z obliby rodiny mezi většinou florentského obyvatelstva.

Mezi zákazníky Medicejské banky patřil rovněž Svatý stolec, a mladý Cosimo se ve svých 25 letech stal dokonce finančním poradcem papeže Jana XXIII. a doprovázel jej na koncil do Kostnice. Papež sice byl sesazen, avšak Medicejové se Vatikánu za jeho pontifikátu pevně zachytili a vytlačili odtud florentské konkurenty. Například proto, že byli ochotni půjčovat církevním prelátům větší peníze na politické úplatky. Padlého papeže nakonec vyplatili z německého vězení, současně ale navázali těsné styky i s jeho následníkem. V Římě dál prosperovala pobočka jejich banky, rostla a převzala kancelář posledního z florentských protivníků.

Po návratu z Říma do Florencie se Cosimo zapojil do rodinné praxe, k níž vedle obchodů a skupování pozemků patřily štědré příspěvky do městských fondů. Později, už po smrti otce, po němž převzal řízení firmy, se naplno zapojil do hospodářského a politického soutěžení předních rodů. Těm nejvlivnějším půjčoval peníze, a držel je tak v šachu.

Krok k vzestupu na samotný vrchol učinil rozchodem s vládnoucí rodinou Albizziů. Nejprve musel do vyhnanství. Ale až poté, co z Florencie v obavě z konfiskace majetku převedl ohromné peněžní částky do poboček v Římě a Neapoli a pytle zlaťáků uložil do bezpečí dvou městských klášterů. Později strávil nějaký čas ve vězení, a dokonce se bál, že bude zavražděn. Nakonec mu pomohli vlivní zákazníci jeho banky. Vládci sousedních měst, Benátky, které pro něho najaly i vojenský oddíl, a hlavně papež. Po triumfálním návratu šli do vyhnanství jeho odpůrci.

Ovládnutím téměř stotisícové Florencie (byla asi třikrát větší než soudobá Praha) získal pevné zázemí pro své podnikání. Počínal si ale velice obratně, tak aby na první pohled jeho vliv nebyl patrný. "Kdykoliv chtěl něčeho dosáhnout, zařídil to - aby se pokud možno vyhnul řevnivosti - tak, že se zdálo, že popud k té věci vzešel od jiných, a ne od něho," napsal jeho přítel Vespasiano da Bisticci. Za celou dobu zastával nejvyšší městský úřad jen třikrát a vždy na krátkou dobu.

Přízeň lidí si zajišťoval i tím, že dobrovolně platil vyšší daně než ostatní a vyžadoval pro město více peněz také od jiných boháčů. Protivníky vylučoval z možnosti zastávat vyšší úřady - výběr kandidátů svěřil "dozorcům", kteří byli spojeni s jeho stranou. Ta neustále rozšiřovala svoji základnu a získávala silné postavení, protože k úřadům pouštěla také prosté měšťany. Stál za ní ohromný Cosimův majetek, a navíc si pomáhala i tím, že ke zlomení politických nepřátel prosazovala nekompromisní výběr daní. Postavení Medicejů se otřáslo jedinkrát, a to v roce 1458 za náhlé ekonomické stagnace, kdy se kupci a řemeslníci bouřili proti zavádění nových daní.

Ve jménu božím

Za relativního klidu Cosimo budoval obchodně-finanční impérium založené stále méně na textilní výrobě. A o to více na směňování mincí používaných v Itálii a zejména na zprostředkování plateb mezi jednotlivými kupci. K tomu sloužily směnky vystavené po složení příslušné částky v pobočkách jeho banky. S tímto dokumentem obchodník mohl bez hotovosti cestovat všude tam, kde Medicejská banka měla otevřeny filiálky, a tam si peníze zase vybrat. Navíc Cosimo prosadil, aby směnárníci tyto směnky mezi sebou vzájemně zúčtovávali. Především ale poskytoval půjčky a budoval rozsáhlá úvěrová sdružení, do nichž byli zapojeni nejen místní, ale i benátští a janovští kupci. Díky rozsahu těchto obchodů půjčoval na nižší úrok než běžní lichváři a drtil konkurenci. Kromě toho ochotně půjčoval šlechtě a papežům.

Cosimo byl proslulý svým smyslem pro organizaci, úžasnou pamětí a neúnavnou pílí. Občas pracoval přes noc. Od svých správců vyžadoval naprostou loajalitu, a i když si je sám vybíral, tak je stejně neustále kontroloval, museli mu podávat podrobná hlášení o činnosti. Na druhé straně jim nechával štědré podíly na zisku. Nejbližší spolupracovníci řídili pobočky v Římě a Janově.

Medicejská banka, jejímž heslem byla slova "Ve jménu božím a dobré naděje", se stala nejvýnosnějším finančním podnikem v Evropě. Její filiálky pokryly nejen Itálii, tehdy ekonomicky nejvyspělejší část starého kontinentu, ale objevily se ve Francii, Ženevě, Bruggách a nakonec ve vzdáleném Kolíně nad Rýnem a Londýně. V průměru v nich pracovalo 10 lidí. Pokladníci v nich brali ročně 50 zlatých florinů, běžní úředníci 10. Jeho lidé se neorientovali jen na proplácení směnek a půjčky, ale také na výnosné obchody s látkami, barvami, šperky, kořením, kožešinami či s ovocem. Zásobovali klienty i koňmi, otroky, svatými ostatky či deskovými obrazy nakupovanými na antverpských trzích.

V některých případech dokonce zprostředkovávali lidem zaměstnání, respektive dodávali na požádání pracovní síly. Milánská filiálka sloužila jako místní ministerstvo financí, římská zase spravovala peněžní záležitosti papežské kurie.

K nejvýnosnějším obchodům patřily dodávky kamence nezbytného pro výrobu barev užívaných ve sklářství a koželužství. Dlouho se tento nerost dovážel ze zámoří, když se ale jeho bohatá ložiska nalezla právě v okolí Říma, uzavřela Medicejská banka dohodu s papežem a získala od něj výhradní právo kamenec těžit a vyvážet.

Někdy obchody splývaly s vyzvědačstvím a třeba pobočka v Lyonu fungovala jako zpravodajská kancelář shromažďující politické i hospodářské informace o celé Francii. Využívala k tomu služeb obchodníků a studentů. Zprávy předávala jak firmě, tak městu Florencii.

Francouz Philippe de Commynes tehdy banku vylíčil jako nejvýnosnější organizaci v Evropě a největší obchodní dům, jaký zatím kdy existoval. "Jméno Medici dává jejím služebníkům a prostředníkům ve Flandrech a v Anglii takovou vážnost, že to ani k víře není," napsal.

Banka a její velké úspěchy, proud peněz z mnoha italských měst a především ze zaalpských regionů pomohly prodloužit zlatý věk Florencie a její ekonomiky, která by jinak už začala upadat.

Vladař v pozadí

Výsledkem bylo, že všichni v Itálii a vlastně po celé Evropě věděli, že Cosimo je nekorunovaným vladařem nejbohatšího města. Oficiální korespondenci Florencie sice dál řídila formálně nezávislá rada, signorie, ale každé významnější rozhodnutí se předem konzultovalo s Medicejským palácem.

Jeho vliv sahal skutečně daleko. V roce 1439 Cosimo prosadil, aby se ve Florencii uskutečnil významný a honosný církevní koncil, který měl spojit západní a východní křesťanství. To se nezdařilo, bankéř se ale konečně stal rovnoprávným partnerem světských i náboženských veličin.

"Stal se pánem země a v jeho domě se vyřizují politické otázky. Rozhoduje o míru a o válce a kontroluje zákony. Je to král se vším všudy - kromě jména," tvrdil církevní hodnostář a pozdější papež Eneáš Silvio Piccolomini.

Velmožům se Cosimo podobal také tím, že ohromné a po desítky let získávané bohatství investoval do nákupu půdy v okolí města. Disponoval tak, podobně jako feudálové, jimž se úspěšní renesanční obchodníci chtěli blížit životním stylem, rozsáhlým pozemkovým majetkem.

Cosimo žil s rodinou poměrně skromně v krásném, ale nevelkém Medicejském paláci. K tomu se stranil společenského života a dbal otcovy rady, aby byl co nejméně na očích veřejnosti. Ukázkou jeho moci a bohatství se zato staly mnohé veřejné stavby, které z Florencie učinily architektonický skvost. V prvé řadě šlo o dostavbu a hlavně o obří kupoli hlavního chrámu, slavného Santa Maria del Fiore, kostel San Lorenzo a řadu dalších městských staveb. Podle historika Christophera Hibberta nechával proudit medicejské peníze do budování, obnovy a zkrášlení chrámů a dobročinných ústavů ve Florencii a dalekém okolí, jako by stůj co stůj chtěl po sobě v Toskánsku zanechat památku. Údajně měl pronést i slova: "Nemine 50 let a vyženou nás, ale moje stavby zůstanou."

Podle nalezené účetní knihy rodina Medicejů v letech 1434 až 1471 vydala na "dobré účely" astronomickou částku 664 tisíc florinů, tedy stokrát více, než na kolik byl odhadnut její městský palác. Pro ilustraci: roční nájem menšího městského domu se zahradou tehdy přišel na 30 florinů.

Protože Cosimo byl vychován ve velké úctě ke klasickému vzdělání a antickým ideálům, založil proslulou Platónskou akademii a na svou dobu ohromnou Medicejskou knihovnu. Drahocenné spisy jeho prostředníci nakupovali po celé Evropě, často v německých klášterech, a na Blízkém východě. Nakonec obsahovala 10 tisíc kodexů řeckých a latinských autorů a stovky renesančních rukopisů z Dantovy a Petrarkovy doby. Knihovnu zpřístupnil přátelům, humanistickým učencům, kteří z ní učinili centrum bádání.

Současně se stal mecenášem řady umělců, architektů, sochařů a malířů. V tom pokračovali i jeho nástupci, zejména vnuk Lorenzo Nádherný. Ten, i když banku moc řídit neuměl a ta rok od roku více strádala, podporoval Sandra Botticelliho, Leonarda da Vinciho či mladého Michelangela Buonarrotiho. Medicejové se proto díky nahromaděnému bohatství, politickému vlivu i mecenášství a kulturnímu vlivu stali jednou z nejobdivovanějších italských rodin.

Nepřímý vliv nad Florencií už ale museli vystřídat vládou přímou. Několikrát dosáhli i papežské hodnosti a přeměnili se v mocné feudály. Své obchodní impérium nakonec nahradili úzkými styky s novými císaři, Habsburky.

Cestou k úpadku

Zlatá doba Florencie i italského byznysu totiž skončila už v závěru 15. století, pár desetiletí po Cosimově smrti. Na město a Medicejskou banku dolehla další hospodářská krize.

V roce 1494 přispěla k dočasnému vyhnání rodiny z města a vlně náboženského fanatismu.

Banka, která už dříve utrpěla těžké finanční ztráty za války růží ve Velké Británii a pak ve Francii a Bruggách, za těchto zmatků zanikla.

A někdejší základ florentské ekonomiky, výrobu látek, podkopala neprozřetelná politika. Už když se Medicejové přednostně orientovali na obchod a finančnictví, viděli v bohatých rodinách organizujících textilnictví nebezpečnou konkurenci a všemožně, až k úpadku, jim komplikovali život.

K tomu Florencie měla mocné konkurenty. Například v nedalekém a ekonomicky velice zdatném Miláně. Nebo ve vzdálenějších Benátkách, uznávané námořní mocnosti a středisku obchodu s Orientem.

Navíc se roztříštěná Itálie, dvakrát bohatší než ostatní západoevropské regiony, stala lákavým cílem okolních mocností. Francouzští králové, Španělé a Habsburkové její města v čele svých armád opakovaně vyloupili.

Definitivní ranou byl přesun hospodářského centra Evropy ze severní Itálie do Nizozemska. K němu došlo po objevení Ameriky a cesty do Indie. Se změnami námořních tras proudilo do tamních přístavů ze zámoří koření, zlato a stříbro. Antverpy, jako překladiště pepře, a později Amsterodam se svojí obchodní burzou se přeměnily v prvořadá obchodní střediska a sídla nových dravých obchodních rodů.

Itálii zaplavilo laciné zboží ze severu a do Florencie už jezdili především kavalíři obdivující díla zlatého věku italské renesance.



664 tisíc

Tolik zlatých florinů dali Medicejové na přestavbu města.


Cosimo Medicejský, i když patřil k nejbohatším mužům Evropy, proslul skromným životem.


Medicejové si ve Florencii získali popularitu i svým vstřícným postojem k povstání městských tkalců zvaných ciompi.


Ženy z rodu Medicejů pronikly i na francouzský trůn.


Florencie se stala centrem renesance a Sandro Botticelli v ní namaloval své Zrození Venuše.


Cosimo Medicejský si zakládal na skvělé florentské architektuře.


Foto: Profimedia.cz, Shutterstock, reprofoto Giuseppe Lorenzo Gatteri, archiv

Související