Uhelní magnáti z Ústí a z Prahy

Petschkové patřili mezi nejbohatší rodiny v meziválečném Československu a jejich majetek, doma i v Německu a Polsku, se odhadoval na šest miliard korun. Vznikl do té doby nebývalou expanzí dvou generací podnikatelů, kteří vsadili na těžbu hnědého uhlí. Jejich syndikát z Ústí nad Labem a z Prahy dominoval ve svém oboru celé střední Evropě a ovládal doly jak v severních Čechách, tak ve středním Německu a ve Slezsku.

Symbolem bohatství a vlivu této rodiny se ve 20. letech stal honosný Petschkův palác, jejich bankovní centrála, nedaleko pražského Václavského náměstí. Dlouho si ho neužili - rychlý vzestup vystřídal ještě rychlejší pád. Nešlo přitom o chybná ekonomická rozhodnutí, ale o důsledky nástupu Adolfa Hitlera k moci v roce 1933 a jeho antisemitismu.

Německy mluvící židovské rodině se před nacismem a holokaustem podařilo uprchnout, avšak o většinu majetku nahromaděného za 70 let přišla.

Každý na svém

Základy budoucího podnikatelského impéria položil kolínský rodák Moses Petschek. Byl z rodiny, jejíž kořeny lze dohledat v nedalekých Pečkách, jejichž jméno celý rod od přidělování příjmení Židům za vlády císaře Josefa II. také nese.

Stejně jako jeho otec byl Moses zprvu hauzírník, tedy podomní obchodník. V polovině 19. století se zaměřil na obchod se starým železem a jinými odpady a začal se zajímat o uhlí, jehož těžba se tehdy v českých zemích rozbíhala.

Vydělané peníze rychle rozmnožoval pomocí lichvy. Konkrétně úvěrů s přibližně desetiprocentním úročením, které v Kolíně a okolí nabízel řemeslníkům a zemědělcům. Pohledávky tvrdě vymáhal a díky exekucím se z něho za pár let stal místní pozemkový magnát. Okolí ho ale začalo nenávidět, a tak po jednom z incidentů Kolín s rodinou raději opustil a přesídlil do Prahy.

Tam dále bohatl na obchodech s cennými papíry a na burzovních spekulacích, přičemž se opíral o rady bratra Abrahama, který byl ve Vídni makléřem a nakonec si tam založil i nevelkou banku. Nejvíce prostředků Moses vložil do severočeských hnědouhelných dolů.

Uhlí učarovalo rovněž jeho nejmladšímu synovi Ignazovi. Vystudoval na Malé Straně šest tříd gymnázia, další studia ho už nepřitahovala, daleko více ho zajímala praxe. Nastoupil do Pražské banky a brzy tam dostal za úkol prověřit hospodaření lounského cukrovaru. Svěřený úkol splnil na výtečnou, a tak si ho všiml ústecký velkoobchodník s uhlím Jakob Weinmann, obratný podnikatel a vlastník labského uhelného překladiště.

Ignaz pro něj po čtyři roky pracoval jako obchodní cestující. Opět měl výborné výsledky, získal řadu užitečných kontaktů, a tak se rozhodl osamostatnit. V roce 1880 založil v Ústí nad Labem vlastní firmu a aby svému někdejšímu zaměstnavateli mohl konkurovat, spojil síly s mocnou Anglo-rakouskou bankou. Pak začal skupovat akcie severočeských hnědouhelných společností jako například Britannia AG, Vereinigte Britannia AG či Duxer Kohlengesellschaft AG, pro něž v Ústí nad Labem vytvořil společnou centrálu.

Do konce 19. století Weinmannovi přetáhl většinu klientely a ovládl skoro polovinu severočeské těžby a obchodu s hnědým uhlím, pro něž spolu s hospodářským vzestupem monarchie neustále rostl odbyt. V Mostecké uhelné posílil svůj vliv po katastrofě roku 1895, kdy se v důsledku těžby propadla část města Most. Petschkové totiž šířili zveličené zprávy o škodách a stlačili tak cenu akcií této těžařské společnosti, a ty následně výhodně skupovali.

Ignaz se nebránil inovacím: Za jedné z odbytových krizí, která postihla prodej uhlí, třeba přišel s výrobou briket z méně hodnotného uhlí. Ty se výborně prodávaly především v sousedním Německu. Postupně z těžby uhlí vycouvával a orientoval se přednostně na jeho prodej.

Pohádkově zbohatl a v Ústí nad Labem si nechal postavit honosnou novorokokovou vilu naplněnou uměleckými díly a starožitnostmi. A s tělocvičnou, kde se dal například trénovat tenis. K tomu "svoje" město pravidelně sponzoroval. Financoval stavbu dětského pavilonu místní nemocnice a v roce 1902 nechal postavit část dělnické ozdravovny v nedalekých Ryjicích. Později chlapecký domov, léčebné zařízení pro nemocné tuberkulózou a mateřskou školu. Přispíval také na místní synagogu.

Ignaz Petschek si to vše mohl dovolit, v podnikání se mu dařilo čím dál lépe. V roce 1905 začal těžit uhlí v Německu, jak ve střední části země, tak v Horním Slezsku. Cestu mu otevřela účast na sanaci majetku knížecí rodiny Hohenlohe-Oehringen. Získal majoritní balík ve velké důlní společnosti Hohenlohewerke AG, kde se jeho podílníky stali další němečtí těžaři Emanuel von Friedländer-Fould a Cezare Wollheim. Společně také v dnešním Polsku založili dceřinou společnost Fulmen, která uhlí prodávala.

Mezitím v Praze nezahálel ani starší bratr Julius. Vystudoval práva a načas se stal úředníkem finanční správy, kde to dotáhl na post vrchního finančního rady. Především ale obratnými burzovními obchody dále násobil zděděný majetek.

Ignaz byl v té době spíše konkurentem, Julius proto spolupracoval s dalším bratrem Isidorem, známým pražským právníkem a také s jeho syny.

Mnoho investoval, postupně skupoval akcie a kapitálové podíly v různých domácích firmách, hlavně v Mostecké uhelné (první její akcie mu otec koupil už v roce 1871). Pod jeho kontrolu se nakonec dostala celá Mostecká uhelná a severočeské doly.

Hnědouhelné království

Petschkové byli tvrdí podnikatelé a věřili v blahodárný účinek ničím neomezené tržní konkurence, a to do důsledků. Starší bratři těžili uhlí a nechtěli se dělit o zisky s obchodníkem Ignazem, a tak ho od svých dolů nakonec odstřihli. Ještě po roce 1917 se Julius a Ignaz několikrát střetli a ani později jejich vztahy nebyly nijak srdečné.

Situace se přece jen změnila po vzniku samostatné Československé republiky a ve 20. letech se neochotně spojili k další expanzi. Dohromady vznikl syndikát několika desítek společností, který posléze kontroloval těžbu asi poloviny hnědého uhlí v Evropě.

Petschkové využili silné české koruny, jak ji prosadil ministr financí Alois Rašín, a na druhé straně poválečné hospodářské i finanční slabosti Německa drceného válečnými ztrátami, reparacemi a hyperinflací. Vytvořili dvě navzájem oddělené a do značné míry samostatně řízené a na rozdílné regiony orientované holdingové společnosti, Gruppe Ignaz a Gruppe Julius.

Ignaz získal celou společnost Fulmen a ovládl kolem 40 procent akcií ve firmě Hohenlohewerke, a tím i řízení mnoha německých koksoven, válcoven i dolů na cín a olovo. Ve středním Německu získal podíly ve společnostech Ilse-Bergbau AG a Eintracht AG. V Polsku, kterému Berlín právě musel předat část Slezska, ovládal těžařskou firmu Oehringer Bergbau.

Roční produkce v jeho dolech za konjunktury v roce 1929 dosahovala 53 milionu tun, a patřil tak k největším evropským uhelným magnátům.

V meziválečném Československu byl považován za nejbohatšího podnikatele, avšak na druhé straně šlo o svým způsobem spořivého člověka. Svůj dům si nechal osadit sérií střešních světlíků, aby přes den zbytečně neplýtval elektřinou. Mezi Ústečany dokonce koloval drb, že se v oknech vily v noci míhá světlo baterky, jak starý pán kontroluje, zda se někde nezapomnělo zhasnout.

Julius kupoval v pohraničí doly od německých majitelů, především ale v roce 1920 se synem a synovci, potomky Isidora, založil bankovní dům, který obstarával finanční záležitosti pražské větve rodiny. Sídlil v nově vybudovaném Petschkově paláci, honosné budově od architekta Maxe Spielmanna, v jejíž sklepích se nacházely dokonale zabezpečené sejfy. Juliovi se při řízení banky hodily letité styky ve finančním světě a členství ve správních radách Anglo-rakouské banky ve Vídni a později Aglo-československé banky v Praze. K důvěryhodnosti nového finančního ústavu přispělo i to, že za něj majitelé ručili celým svým majetkem.

Pražští Petschkové využili silné koruny a nacionalizace československé ekonomiky a výhodně pořizovali akcie podniků, které do té doby byly - zejména v Sudetech - v rukou německých podnikatelů, kteří s republikou nechtěli mít nic společného. Šlo hlavně o chemičky, papírny a sklárny v pohraničí. Bankovní dům přednostně úvěroval vlastní koncern, zbylo ale i na další investice do potravinářského průmyslu, především cukrovarů a sladoven. Další nákupy přišly za světové hospodářské krize, následovala expanze na Balkán a do zámoří, nejen do USA a Velké Británie, ale i Afriky a Austrálie.

Petschkové byli donuceni vytvořit ojedinělý systém řízení majetku. Nehodlali získané bohatství tříštit neustálým dělením mezi příbuzné, a proto použili vzor majorátního práva, které odkoukali od vysoké aristokracie, u níž jediným držitelem majetku s užívacím právem býval obvykle nejstarší syn. V jejich případě o všem důležitém rozhodovali ti nejschopnější, tedy šéfové pražské i ústecké skupiny. Nouzí ale netrpěl nikdo a důkazem jsou velkolepé vily jednotlivých členů rodiny, z nichž každá v tehdejších cenách přišla na desítky milionů korun. Inspirací pro jednu z nich byl palác francouzských králů ve Versailles.

Julius také podporoval německé kulturní, vědecké a umělecké instituce v Československu. Například pražské německé divadlo a univerzitní spolek, knihovny, studovny i sportovní kluby.

Uprostřed 30. let došlo ke střídání stráží. V roce 1932 zemřel Julius a o dva roky později Ignaz. Zejména jeho pohřeb v Ústí nad Labem se stal středoevropskou společenskou událostí, v jeho den ve městě mimořádně stavěl i rychlík Berlín-Praha. Do čela ústecké skupiny se pak postavil jeho syn Franz.

Na útěku před nacismem

Syndikát i bankovní skupinu v Německu a nakonec také v Československu koncem 30. let minulého století zlikvidovali nacisté. Petschkové jako Židé ztratili právo podnikat a nakonec i žít.

Podnikatelský rod si byl nebezpečí dobře vědom. Pražská větev se připravovala na únik z ohrožené republiky od roku 1934, ale teprve o tři roky později prodala svůj německý majetek. Bylo už docela pozdě, a tak za něj nakonec získala jen ubohých šest milionů dolarů.

Ústecká skupina, jejíž bohatství leželo v Německu, propásla příhodný moment úplně a nedostala prakticky nic. Její představitelé doplatili na představu, že se za peníze dá vše koupit a prosadit, to však ve styku s nacistickou mocí neplatilo. Majetek oceněný v roce 1939 na 232 milionů marek byl arizován a jen malou část se podařilo převodem na jednu anglickou a jednu americkou společnost zachránit.

Ignazovi potomci přišli i o polské doly. Nejdříve je pod záminkou daňových nedoplatků postavila polská sanační vláda pod nucenou správu, po rozbití Polska je v roce 1939 pohltil německý státní koncern Reichswerke Hermann Göring.

Jinak tomu bylo v Československu. Pražská větev několik měsíců před odtržením pohraničí, kde se nacházela většina jejího majetku, urychlila jednání o prodeji svých hnědouhelných dolů Živnostenské bance.

Ta je nakonec koupila pod cenou za 350 milionů korun - její šéf Jaroslav Preiss si tak splnil dávný sen, přesto šlo o špatný obchod. Za pár měsíců musela banka doly předat Dresdner Bank, která zastupovala Göringův koncern. A prakticky nic za ně nedostala, protože nacisté po obsazení republiky neplatili.

V té době už Petschkové v Praze nebyli. V červenci 1938 vycestovali do Velké Británie, odkud se pak přesunuli do USA. Podařilo se jim zachránit majetek za více než 600 milionů korun, podle pozdějších odhadů gestapa dokonce za dvě miliardy. Protože československé ministerstvo financí v tomto případě stanovilo limit pro vývoz deviz ze země na 100 milionů korun, byly, alespoň podle dobových pověstí, některé části aut jejich kolony ze zlata. O mnohem větší majetek Petschkové jak v Československu, tak Německu i Polsku přišli. Nejen o podniky, ale také o vily (jen v Dejvicích a Bubenči jich bylo 13) a také o jejich vybavení. To později nacisté buď přímo rozkradli, nebo prodali na speciální berlínské aukci.

Z Petschkova paláce uprostřed Prahy se na šest let stala nechvalně známá centrála gestapa.

Po válce se Petschkové do Československa nikdy natrvalo nevrátili. Za některé nemovitosti dostali částečnou kompenzaci, avšak prezident Edvard Beneš a jeho ministři už na podzim roku 1945 rozhodli o zestátnění dolů a velkých podniků. A to znamenalo konec snů o rozsáhlejší restituci.

Jejich největší pražské vily se přeměnily v sídla ruského a čínského velvyslanectví a rezidenci velvyslance USA. Ten ji v létě roku 1948 od vlády koupil za 1,5 milionu dolarů, tehdy značnou sumu, která se odepsala z československého dluhu vůči Spojeným státům. V pověstné petschkovské zahradě později vyrostl hotel Praha.

Po příchodu komunistů k moci v roce 1948 se příjmení Petschek stalo synonymem třídního nepřítele.

Bývalí členové kdysi vlivného podnikatelského klanu dnes žijí rozptýleni jako právníci, vědci a manažeři po americkém kontinentu. Ze světa velkých financí vymizeli, ale v New Yorku a v Izraeli na ně dodnes vzpomínají jako na štědré mecenáše.

53 milionů tun

Tolik hnědého uhlí vytěžili Petschkové v roce 1929 ve svých dolech v Německu a polském Slezsku.

Ignaz Petschek (1857-1934) vsadil na obchod s hnědým uhlím. Postupně svoje aktivity přesouval ze severních Čech do středního Německa a polského Slezska. Byl považován za nejbohatšího československého podnikatele.