Francouz Ferdinand de Lesseps, ač diplomat, se proslavil jako jeden z předních světových podnikatelů a stavitelů. S jeho jménem je svázán 163 kilometrů dlouhý Suezský průplav v Egyptě, který od roku 1869 spojuje Středozemní a Rudé moře. Výrazně zkrátil námořní trasy mezi západoevropskými přístavy a Indií a Čínou a v době "první globalizace" přispěl k rozvoji mezinárodního obchodu.

Jeho otevřením si Lesseps po třiceti letech výzkumů, plánů, lobbingu a shánění konexí a kapitálu splnil životní sen. Mohl se přirovnávat k faraonům, v jejichž dobách - s pomocí řeky Nilu - podobné spojení nakrátko existovalo.

Ačkoliv Francie vzápětí po dokončení stavby o svůj vliv v Egyptě přišla, Lesseps zůstane zapsán v učebnicích dějepisu. Nic na tom nemění fakt, že při dalším projektu - stavbě Panamského průplavu - katastrofálně neuspěl.

Průplav, nebo železnice?

Ferdinand de Lesseps se narodil ve vznešené diplomatické rodině ve Versailles, studoval na výběrovém lyceu a pokračoval v právech na Sorbonně. Diplomatická učednická léta si odbyl u strýce v Lisabonu, později se přesunul za otcem do Tunisu. V té době Francie už usilovně pronikala na severoafrické břehy, kde slábla turecká moc. Ferdinanda nakonec poslali do Alexandrie v Egyptě - cestu měl umetenou, protože jeho otec kdysi pomáhal ke vzestupu Muhammadu Alímu, který jako zástupce istanbulského sultána v zemi v té době vládl a založil tam dynastii téměř nezávislých místokrálů.

Mladý diplomat se nadchl pro plán svého rodáka Barthelémyho Enfantina, který snil o prokopání suezské šíje. Setkávali se spolu na stavbě první nilské přehrady. Enfantin se nakonec vrátil do Francie a štafetu po něm převzal právě Lesseps. Všichni tušili, že nejde jen o slávu, ale také o velké peníze: průplav by na Egypt soustředil zájem rejdařů z celého Západu,vždyť cesta do Indie a Číny kolem mysu Dobré naděje byla o deset tisíc kilometrů delší.

Od počátku se střetávaly dvě koncepce. Francouzi prosazovali průplav, zatímco Britové přišli s nápadem nahradit ho železnicí, která by spojila Suez s Alexandrií. Vyslanci obou zemí se před místokrálem navzájem obviňovali, kdo chce jeho zemi ovládnout, a ten rozhodnutí po léta odkládal. Na pokyn rakouského kancléře Klementa Metternicha se do soutěže zapojili i rakouští inženýři. Také ti vsadili na průplav a pod vedením proslulého stavitele Aloise Negrelliho vypracovali i projekt, podle něhož se později postupovalo.

Síla konexí

Vše ale zůstávalo jen v rovině teorie, i když se v Paříži začala setkávat nepočetná skupina věhlasných francouzských, britských a rakouských inženýrů, techniků a podnikatelů, a založila dokonce Studijní společnost pro Suezský průplav. Největším posunem vpřed bylo zjištění, že mořská hladina v Suezu na Rudém moři leží jen o necelý metr výše než Středozemní moře, a nikoliv o více než devět metrů, jak se dosud věřilo. Jenomže nový místokrál Abbás o stavbě v režii západních podnikatelů nechtěl slyšet, a tak se nic nedělo do chvíle, kdy byl zavražděn.

V té době si už Lesseps užíval penzi na panství své ženy a zabýval se chovem dobytka. Jak se zpráva o událostech v Káhiře dostala do Francie, tak se ho, podle slov autora jeho životopisu Desidera Galského, zmocnil "pocit osudovosti". Novým místokrálem se totiž stal syn Muhammada Alího a především Lessepsův dobrý přítel Saíd, s nímž diplomat o dvacet let dříve trávil celé dny na vyjížďkách k pyramidám a do pouště.

Než vyplul do Egypta, zastavil se Lesseps za svojí krásnou neteří Evženií, do níž byl po řadu let platonicky zamilován. Teď to však byla manželka francouzského císaře Napoleona III., a ačkoli francouzská vláda oficiálně prohlásila, že stavba průplavu je ryze soukromým podnikem, přimluvila se za strýčka v nejvyšších kruzích. V Egyptě vše běželo jako na drátkách. Po banketech a vojenských přehlídkách Saíd řekl to hlavní: "Přesvědčil jste mě, přijímám váš plán. Můžete se mnou počítat," vzpomínal později na jeho slova slavný stavitel. Vzápětí místokrál podepsal Lessepsovi koncesi na stavbu kanálu a listinu vystavil osobně na jeho jméno.

Britové, pro něž byl Egypt důležitým opěrným bodem na cestě do indických kolonií, sice byli rozhořčeni tím, že v zemi náhle získala převahu francouzská konkurence, to však na věci nic nezměnilo. Egypt se smluvně zavazoval dát k dispozici potřebné území i lomy, dodat pracovní síly a jedno z ustanovení také dělilo budoucí zisky mezi akcionáře a káhirskou vládu. Přičemž "zakladatelé", tedy ti, kteří po léta v Paříži stáli u zrodu plánu, měli získat desetiprocentní podíl.

Zakladatelem se však cítil především sám Lesseps a bez sebemenších výčitek vyšachoval z celého projektu Studijní společnost a svoje dosavadní přátele včetně Enfatina. Do čela stavby se postavil sám. S podporou císařovny Evženie objížděl politiky, bankéře i průmyslníky a bez větších problémů dal dohromady Všeobecnou společnost Suezského mořského průplavu s kapitálem 200 milionů franků. Většinu peněz upsali francouzští investoři, zbytek, 44 procent, Muhammad Saíd. Lesseps si vymínil, že minimálně deset let bude stát v jejím čele.

Dílo egyptských feláhů

Základní kámen byl položen v roce 1862 a kanál začaly kopat tisíce egyptských rolníků, feláhů. Lesseps je osobně najímal, aby odrazil útoky britského tisku, který na pokyn premiéra Henryho Palmerstona psal, že na stavbě panují násilí a středověké podmínky. Už během prvního roku stavba pokročila, pak se objevila potíž. Místokrál zemřel a na trůn nastoupil jeho synovec Ismaíl. Britové ještě zavětřili příležitost projekt zastavit, nicméně i nový panovník ho podpořil, a dokonce slíbil doplatit dlužný kapitálový vklad.

Lesseps si ponechal supervizi nad stavbou a doplňoval si technické znalosti, aby se svými inženýry udržel krok. Na staveništi se občas tísnilo až 35 tisíc lidí a vše, stavební materiál, nástroje i potraviny, se muselo převážet přes poušť, často na velbloudech. Bylo nutné zajistit i pitnou vodu, a to odkloněním jednoho z nilských ramen.

Ohromné potíže i tak přinášelo pouštní horko, které snižovalo hlavně výkon dělníků z Balkánu. Ti se na stavbě objevili, když si místokrálův "nadřízený", tedy turecký sultán naslouchající britským odpůrcům, stěžoval, že stavba odebírá mnoho pracovních sil z polí. Nakonec nezbylo než nasadit moderní techniku. Francouzská firma Couvreux dodala parní bagry a pak i sací bagry na lodích. Celkem se vykopalo 75 milionů kubíků zeminy, vyrostly nové přístavy, hráze, úzkokolejné železnice, telegrafní vedení i sídliště.

Dodnes není jasné, kolik obětí si vybudování průplavu vyžádalo. Statistiky společnosti vykazovaly jen minimální úmrtnost, zhruba ve výši jednoho mrtvého na tisíc pracovníků. A chlubily se, že tomu tak bylo dokonce v době, kdy Egypt postihla epidemie cholery. Britské noviny naopak psaly o nízkých platech, podvýživě, nemocech a ztrátách na životech. Těch, podle některých článků, bylo skoro 120 tisíc.

Otisk až na Marsu

V den slavnostního otevření průplavu, 17. listopadu 1869, se o mrtvých nemluvilo. Velkolepé slavnosti trvaly sedm dní a sedm nocí a egyptská vláda na ně dala 27 milionů franků, částku, která odpovídala šesti procentům nákladů na celé dílo. Vše se točilo kolem císařovny Evženie, kterou do Egypta na důkaz zájmu o tuto zemi doprovodila flotila deseti válečných lodí. Chybou na kráse bylo jen to, že italský skladatel Giuseppe Verdi nestačil dopsat objednanou operu Aida a její premiéru musel v Port Saidu nahradit reprezentační ples. I tak průplav uchvátil celý svět. Dokonce i astronomy, kteří najednou v dalekohledech začali pozorovat síť (ve skutečnosti neexistujících) kanálů na planetě Mars, což na desítky let oživilo úvahy o tom, že se velkolepá inženýrská díla nestavějí jen na Zemi.

Když oslavy skončily, začalo se počítat. Obří projekt se sice protáhl jen o rok, přišel však na více než dvojnásobek plánované částky. Podle účetní závěrky se prostavělo ne 200, ale 433 milionů franků. Navíc první rok proplulo průplavem nikoli očekávaných tisíc, ale jen 486 lodí, a provozní schodek vyskočil na 10 milionů franků. Akcie začaly klesat, hrozil bankrot.

Lesseps neztrácel hlavu a už v roce 1875 se provoz zpětinásobil. Společnost se přehoupla do zisku. V následujících letech se zájem o kratší cestu do Asie, a tím i zisky zvyšovaly závratnou rychlostí a průplav se stal jedním z nejvýnosnějších podniků druhé poloviny 19. století. Pětisetfrankové cenné papíry společnosti se na pařížské burze za půl století prodávaly za více než třicetinásobek. Nakonec dosáhli svého i Britové. I když byl Suezský průplav považován za francouzský úspěch, geopoliticky vše dopadlo jinak. Egyptský místokrál se dostal do finančních obtíží a Britové s pomocí Rothschildů přeplatili Francouze vyčerpané porážkou ve válce s Německem (kdy padlo i samotné císařství). Londýnská vláda odkoupila místokrálův balík, skoro polovinu akcií, za čtyři miliony liber.

Panamské fiasko

Lessepsovi byl tento zvrat lhostejný. Díky stavbě už zbohatl a získal si nesmrtelnost. Byl jmenován inženýrem, stal se předsedou Pařížské geografické společnosti a nakonec i členem Francouzské akademie věd.

Bylo mu už přes sedmdesát let a snil o dalších stavbách. Třeba o transkontinentální železnici ze západní Evropy přes Moskvu do Střední Asie a odtud dál do Indie a Číny. Nakonec ale všechny překvapil další vizí, do jejíž realizace se přes odpor USA a Velké Británie okamžitě pustil v Kolumbii. Tentokrát šlo o propojení Atlantiku s Tichým oceánem, o Panamský průplav.

Šlo však o příliš velké sousto. Stavbu komplikovaly tropické deště, bahno a sesuvy půdy. A hlavně malárie, která za deset let zahubila na 25 tisíc dělníků, většinou černochů. Start byl velkolepý, jedním ze skvěle placených inženýrů byl i proslulý Gustave Eifell. Avšak v roce 1889, kdy byla hotova jen čtvrtina výkopů, společnost zkrachovala.

Vodní dílo v letech 1904-1914 dostavěli Američané. Poté, co se smířili s daleko méně komfortní soustavou zdymadel, nasadili obří parní rypadla a vyhubili v širokém okolí komáry přenášející nebezpečné choroby. A odtržením od Kolumbie vytvořili nový stát, Panamu.

Lesseps zemřel v roce 1894. Skoro milion francouzských akcionářů ho proklínalo, protože je přesvědčil, aby v panamském bahně utopili více než miliardu franků, často životních úspor. Vše mělo soudní dohru a Lesseps se přelíčení vyhnul jen tím, že si nechal "naordinovat" pominutí mysli. Slovo "Panama" se ve Francii na dlouho stalo synonymem pro podvod ve velkém.

Josef Pravec

Suezský průplav

- Spojuje Rudé a Středozemní moře. Leží na území Egypta, který ho také vlastní.
- Jako první proplula Suezským průplavem 17. listopadu 1869 jachta francouzské císařovny Evženie (na dobové malbě).
- Je dlouhý 163 kilometrů a nemá žádná zdymadla.
- Po nedávném prohloubení jím proplují lodě až 77 metrů široké a o ponoru 20 metrů, tedy o výtlaku 240 tisíc tun.
- Plavba trvá 11 až 16 hodin.
- Ročně ho využije kolem 20 tisíc lodí a správa průplavu vybere na poplatcích kolem pěti miliard dolarů.
- Za egyptsko-izraelských válek byl průplav v letech 1956-1957 a 1967-1975 uzavřen.

75 milionů
Tolik kubíků zeminy museli na šíji mezi Afrikou a Asií vykopat stavitelé Suezského průplavu.

Já chci jenom jednu věc. Spojit dvě moře. Ferdinand de Lesseps

Foto: ČTK, Profimedia.cz, Wikipedia

Související